RECENZE: Tohle už tady bylo. V Srdci Evropy je průměrné skoro všechno

Když vydala Pavla Horáková před třemi roky román Teorie podivnosti, svou první prózu pro dospělé, sklidila solidní ohlas, korunovaný Magnesií Literou. Teď připojila román číslo dvě: Srdce Evropy.

Titul zní sice slibně, jak v té části „srdeční“, tak v té „evropské“, ale jinak má čtenář nad knihou spíš otazníky. Co je čtyřsetstránková próza vlastně zač: genealogická stopovačka, bedekr, anebo love story? A nečetli jsme tohle už někde jinde, a v trochu lepší verzi? Průměrné, nevýrazné je v novince Pavly Horákové skoro všecko: rozestavení základních figur, kulisy a čas, a hlavně způsob vyprávění.

Horáková vsadila na střední Evropu na přelomu devatenáctého a dvacátého století, na éru, kdy končil starý svět rakousko-uherské monarchie a rodil se svět nový, samostatné Československo. V tom obecném, nadosobním pak sleduje autorka to konkrétní, osobní.

Vysílá svou hrdinku, mladou učitelku historie, vymodelovanou z údivu, naivity a nutkání poučovat, po stopě vlastní prababičky, ročník 1899, původem z moravských Kozojídek, která udělala životní zkušenost nejen s malou vsí na Slovácku, ale taky s velkou Vídní.

Tohle už tady bylo

Hrdinka tam jede zhruba sto let po ní, v předjaří loňského roku, a nestačí se divit: celá vykulená zjišťuje, jak měli Češi a Moraváci odjakživa k Vídni blízko, jak výrazně se tady zapsali – v jazyce, kultuře, společnosti. V umění, architektuře, módě, a přes Freuda, rodáka z moravského Příboru, třeba i v psychoanalýze.

A aby ten údiv nabral drama, poslouží si vypravěčka osvědčeným způsobem: vezme do hry nerozlučnou motivickou dvojku láska a smrt. Ve Vídni se totiž zamiluje a navíc ji tam dostihne zpráva o pandemii koronaviru. K průběžným komentářům prababiččiných zápisků pak připojuje paralely se španělskou chřipkou a vůbec připomíná všechny ty dějinné brutality od bitvy u Sadové po první a druhou válku.

Srdce Evropy

40 %

Pavla Horáková

Argo, 2021, 400 stran

Jenže tohle všecko už tady tak nějak bylo: ve fikci i non-fikci. Třeba u Milana Kundery, Josefa Kroutvora, Eugena Brikciuse. Horáková vesměs opakuje. Její vídeňský bedekr je průvodcem pro začátečníky. Její love story je typizovaná a předvídatelná. Nejvíc asi funguje ten „rozhovor“ hrdinky přes dvě generace, hlavně ty prababiččiny zápisky. Je v nich jistá syrovost, čistota, lyrika. Síla, která vrací do oběhu dávný čas. A která samozřejmě dneska probouzí nostalgii. Po jistotě, řádu, kořenech. Po světě, který je srozumitelný. Po životě, který má výchozí bod i úběžník.

Autorčin styl ale ve srovnání s tím prababiččiným trochu kulhá: Horáková je realistka a v tempu vyprávění velmi pozvolná. Co ty prababiččiny paměti vydat samostatně?