Titul zní sice slibně, jak v té části „srdeční“, tak v té „evropské“, ale jinak má čtenář nad knihou spíš otazníky. Co je čtyřsetstránková próza vlastně zač: genealogická stopovačka, bedekr, anebo love story? A nečetli jsme tohle už někde jinde, a v trochu lepší verzi? Průměrné, nevýrazné je v novince Pavly Horákové skoro všecko: rozestavení základních figur, kulisy a čas, a hlavně způsob vyprávění.
Horáková vsadila na střední Evropu na přelomu devatenáctého a dvacátého století, na éru, kdy končil starý svět rakousko-uherské monarchie a rodil se svět nový, samostatné Československo. V tom obecném, nadosobním pak sleduje autorka to konkrétní, osobní.
Vysílá svou hrdinku, mladou učitelku historie, vymodelovanou z údivu, naivity a nutkání poučovat, po stopě vlastní prababičky, ročník 1899, původem z moravských Kozojídek, která udělala životní zkušenost nejen s malou vsí na Slovácku, ale taky s velkou Vídní.
Tohle už tady bylo
Hrdinka tam jede zhruba sto let po ní, v předjaří loňského roku, a nestačí se divit: celá vykulená zjišťuje, jak měli Češi a Moraváci odjakživa k Vídni blízko, jak výrazně se tady zapsali – v jazyce, kultuře, společnosti. V umění, architektuře, módě, a přes Freuda, rodáka z moravského Příboru, třeba i v psychoanalýze.
A aby ten údiv nabral drama, poslouží si vypravěčka osvědčeným způsobem: vezme do hry nerozlučnou motivickou dvojku láska a smrt. Ve Vídni se totiž zamiluje a navíc ji tam dostihne zpráva o pandemii koronaviru. K průběžným komentářům prababiččiných zápisků pak připojuje paralely se španělskou chřipkou a vůbec připomíná všechny ty dějinné brutality od bitvy u Sadové po první a druhou válku.
Srdce EvropyPavla Horáková Argo, 2021, 400 stran |
Jenže tohle všecko už tady tak nějak bylo: ve fikci i non-fikci. Třeba u Milana Kundery, Josefa Kroutvora, Eugena Brikciuse. Horáková vesměs opakuje. Její vídeňský bedekr je průvodcem pro začátečníky. Její love story je typizovaná a předvídatelná. Nejvíc asi funguje ten „rozhovor“ hrdinky přes dvě generace, hlavně ty prababiččiny zápisky. Je v nich jistá syrovost, čistota, lyrika. Síla, která vrací do oběhu dávný čas. A která samozřejmě dneska probouzí nostalgii. Po jistotě, řádu, kořenech. Po světě, který je srozumitelný. Po životě, který má výchozí bod i úběžník.
Autorčin styl ale ve srovnání s tím prababiččiným trochu kulhá: Horáková je realistka a v tempu vyprávění velmi pozvolná. Co ty prababiččiny paměti vydat samostatně?
