Božena Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže
Už sám název knihy, kterou její autorka Božena Neumannová, druhá básníkova manželka, napsala v letech 1948–51 a která oficiálně vychází teprve podruhé, je jako vystřižený z příručky bulvární publicistiky. Jmenuje se Byla jsem ženou slavného muže. Což samozřejmě slibuje polopaticky vyprávěné pikanterie ze života celebrity. Tak jednoduché to však v žádném případě není.
Soudruh Neumann
Božena Neumannová sice po dobu svého osmnáctiletého soužití s Neumannem fungovala jako typická žena v domácnosti, závislá na manželovi (a finančních darech svých příbuzných), od začátku dvacátých let minulého století však byla velmi aktivní moravskou novinářkou a po válce napsala dva autobiografické romány ze svého dětství a raného mládí.
Paměti Byla jsem ženou slavného muže jsou svým způsobem uzavřením trilogie, autorka se v nich však neukrývá pod – byť záměrně průhledným – pseudonymem Bohumila, nýbrž nazývá věci, a hlavně lidi pravými jmény.
Není divu, že taková kniha nemohla v době dokončení v žádném případě vyjít. „Soudruh Neumann“, básník Rudých zpěvů a další propagandistické komunistické literatury, platil za jednu z největších model nového totalitního gottwaldovského režimu. A to přesto, že v roce 1929 podepsal proti témuž Gottwaldovi takzvaný Manifest sedmi a z komunistické strany jej vyloučili.
Paměti, které neobvykle oscilují od tónů červené knihovny přes pamfletický duch až po vcelku zajímavou, samozřejmě „dobově“ psanou literaturu, v níž autorka osvědčuje pozoruhodný kulturní i jazykový rozhled, se tak zachovaly ve dvou „samizdatových“ strojopisech, které pořídil farmaceut a bibliofil Mojmír Helcelet. Jejich znění dlouhá desetiletí znali pouze literární badatelé.
„Bylo mi řečeno, a to na vlivných místech, že památka mého muže-básníka musí zůstat čistá. Nezbylo mi než se sarkasticky usmát. Můj muž byl člověkem jako každý jiný a měl mnoho chyb. Také jeho charakter nebyl bez kazu,“ píše Neumannová, vědoma si nemožnosti vydání knihy, ale tudíž také s rukama nesvázanýma autocenzurou.
Přejedený Čapek
O Neumannovi, jemuž autorka říká Bouřlivák a který prožíval, hlavně na začátku vztahu, své ortodoxně anarchistické období spojené s nenávistí vůči ikoně komunismu Karlu Marxovi, se dočítáme věci až neuvěřitelné.
Sice nepochybně talentovaný a mimořádně organizačně aktivní egomaniak, avšak bez citu, jenž bez mrknutí oka opustil první manželku a děti, který na jedné straně tahal ze svých obdivovatelů peníze na svoji publicistickou, uměleckou a politickou činnost, ale obratem je cynicky utrácel za bohémské radovánky.
Muž, který bez skrupulí svou novou mladičkou partnerku několikrát nakazil pohlavními chorobami. To a mnohé další se neměli poúnoroví obdivovatelé S. K. Neumanna dozvědět.
A totéž platí i o dalších známých postavách, které se v pamětech vyskytují, byť zprávy o nich mají někdy příchuť „drbárny“ a možná i autorčiny zášti: „Karel Čapek, když chtěl získat přátelství Bouřlivákovo, sliboval mu, že až bude mít miliony, že jeden dá jemu. Až se stal mnohonásobným milionářem, zapomněl na svůj slib, tím hůře pro něho. Koláč snědl sám a patrně se jím přejedl. Zemřel mlád.“
