Andrej Zubov
Andrej Zubov spolupracoval s několika desítkami kolegů, kteří detailně zmapovali dějiny své země od roku 1894, tedy od nástupu posledního ruského cara Mikuláše II. na trůn, až prakticky po současnost. Předělem mezi dvěma svazky (ten první vyšel v češtině vloni) je začátek druhé světové války.
I když to není na obálce výslovně uvedeno, původním editorem Dějin byl slavný ruský spisovatel a držitel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn. „Na knize jsme pracovali společně,“ řekl MF DNES Andrej Zubov. „V podstatě celý první díl a část dílu druhého redigoval on. Ne se vším, co dělal, jsem souhlasil, většinou ale ano. Objektivně vzato jsou tyto dějiny poslední Solženicynovou prací. I když veškerou odpovědnost za tu knihu přijímám sám.“
Dějiny člověka
Andrej Zubov
Dvoudílné Dějiny Ruska 20. století se od podobných prací liší podle Zubova v několika bodech. Ten prvořadý je, že jeho předchůdci pracovali výhradně se základy, které dostali na sovětských školách. „Předrevoluční dějiny měly dva základní fenomény. Jedním z nich byl člověk, jeho svoboda, jeho práce, a druhým velikost Ruska a jeho místo ve světě ve srovnání s jinými mocnostmi. Sovětská škola zdědila jenom ten imperiální aspekt, zatímco aspekt člověka byl zcela opovrhován. Člověk nebyl cílem dějin, pouze jejich prostředkem.“
Andrej Zubov se svými kolegy se snažili tento přístup změnit: „Psali jsme dějiny Ruska především jako dějiny člověka. Všímáme si lidského utrpení nebo naopak lidské radosti, stejně jako lidské možnosti se svobodně rozhodovat anebo naopak nutnosti žít pod něčí nadvládou. Všechny velké historické události v naší knize vnímáme tak, jaký měly vliv na život běžného člověka. Jako základní princip jsme si vzali fakt, že sovětský totalitní stát je nepochybné zlo, neboť zbavoval člověka práva na život, práva na svobodu i práva na majetek.“
Zubov zdůrazňuje, že zatímco jiné historické knihy nejen ruských, ale i západních historiků, pojímají tento totalitní stát jako pokračování běžných ruských dějin, jeho tým chápe sovětskou epochu jako „velmi těžkou chorobu národního organismu, která nás ovšem uchvátila z naší vlastní viny.“
Gangsterská banda
Andrej Zubov
První věta Dějin Ruska 20. století zní: „Ve 20. století došlo v Rusku ke katastrofě“. Podle editora knihy tato katastrofa procházela celým stoletím různými fázemi. „Základem té tragédie je, že ruský lid podlehl svodu, že se nemusí respektovat absolutní mravní hodnoty,“ říká Andrej Zubov.
„Ta katastrofa nebyla úplně nahodilá, Rusko se k ní neustále blížilo. Proto se v úvodní části knihy pokoušíme vysvětlit, jak tohle přibližování vypadalo už od nástupu cara Mikuláše II. k moci. Pak mluvíme o tom, čemu říkáme válka o Rusko a na mysli máme občanskou válku. Jedna strana chtěla uchovat morálku a zákon a druhá jen uchvátit moc a morálku a zákon zcela potlačit. Do roku 1922 ta druhá strana, tedy strana absence práva a zákonnosti, definitivně zvítězila. V letech 1922 až 1991 máme co do činění s mocí, která vůbec nerespektuje zájmy lidu a národa a nade vše staví jen svůj egoistický zájem.“
Andrej Zubov se nerozpakuje připodobnit sovětskou moc k zločineckému gangu, který vlastně vládne v zemi do současnosti. „Je to jako když se gangsterská banda zmocní celého města, uzurpuje si v něm moc a jeho obyvatele jen využívá jako prostředek ke svému pohodlnému životu. V letech 1985-91, tedy během perestrojky, došlo k pokusu reformovat v tomto ‚městě‘ vládu tak, aby ho už neovládala zločinecká banda, ale sami občané. V Jelcinově epoše tyto pokusy pokračují dál. Země sice vlastně zůstává v moci té gangsterské bandy, ale ta se snaží projevovat aspoň zčásti demokratickým způsobem. To se ovšem příliš nedaří a v následující Putinově éře se všechno pozvolna dostává zpět do kolejí sovětského způsobu řízení.“
Sebezhouba
Andrej Zubov
Součástí sovětských dějin není jen hlavní viditelná komunistická linie, ale i sféra opoziční, ať už operující doma nebo v exilu. I tu se snaží kniha profesora Zubova akcentovat. Jedná se ovšem vesměs o ojedinělé ostrůvky odporu. V Sovětském svazu se nikdy nepodařilo vybudovat tak organizované centrum odporu, jako byla Charta 77 v Československu nebo polská Solidarita.
„Příčina je jednoduchá: v Sovětském svazu 20. a 30. let byly represe daleko strašnější než v Polsku nebo Československu v 70. a 80. letech,“ říká Andrej Zubov. „V Sovětském svazu byly zlikvidovány miliony lidí, a represe se soustředily především na kulturní a intelektuální svět, veřejné či náboženské činitele. Byli buď usmrceni nebo z nich v gulagu dělali pokorné sluhy režimu. U nás prostě nevznikla žádná kontraelita, lidé jako Solženicyn nebo Sacharov jsou výjimky.“
Jako další důvod neexistence silné opozice v Sovětském svazu vidí Andrej Zubov fakt, že komunistické represe probíhaly nesmírně dlouho. „Když si to spočítáte, trvaly vlastně po tři generace. To znamená, že se z paměti národa úplně vytratilo povědomí nějakého normálního života. Ty kousky sovětského území, které byly připojeny až v roce 1940 na tom byly lépe. V nich tato historická paměť nevymizela a proto se například pobaltské země reformovaly daleko snáze než samotné Rusko. Navíc byly byly opravdu obsazené, takže tamní boj proti bolševismu splýval s bojem za národní suverenitu. To v samotném Rusku nefungovalo, protože ruský národ si tohle hrozné vedení sám zvolil. Zvolil si, jak říká patriarcha Tichon, tu nejrafinovanější sebezhoubu.“
