Malinka je jméno titulní hrdinky románu. Je jí kolem dvaceti a nemá to vůbec snadné. Je adoptivní dítě, nezná své biologické rodiče, pracuje jako podržtaška u filmu a vztahově, potažmo citově docela strádá.
S pěstounskou rodinou nikdy úplně nesplynula, jakkoli se její náhradní rodiče snažili. Splynout ani nemohla: vždyť pořádně neví, kdo je, neví, odkud přišla a kam jde. Neví, co se sebou, co si vlastně počít s životem. A pak jednou počne dítě.
Vlastní dítě ji donutí pátrat
V ten okamžik se roztočí hned několik dramatických kolotočů najednou. Kdo je otec? Je to její postarší psychoterapeut? Je to její milenec, který s manželkou nemůže mít vlastní děcko? A jak vůbec přivést na svět odpovědně potomka, když Malince odpovědnost moc neříká? Když jí šla vzorem její biologická matka, která ji zatratila?
A tak děvče rozjede pátrání: po původu svého jména, po své první matce. Není moc úspěšná, ale o to intenzivněji strhává do víru vlastní bezmoci, nespokojenosti a frustrace druhé. Jejich životy se natáčejí ke čtenáři ze všech stran. Ukazuje se, že není jediná pravda, že pravda je relativní. Možná proto montuje Dita Táborská do textu boha, aby vyvážila relativnost něčím absolutním.
Jenže právě pasáže na boží téma patří v její první knize k těm vůbec nejslabším. Podobně jako ne vždycky funkční jazyková stylizace a jazyková komika. Výsledkem je, že některé postavy jsou uvěřitelnější, jiné naopak méně.
Malinka je však napsaná na výbornou, ačkoli neskončí dobře. Porodí sice zdravé dítě, jenže to strádá přesně tím, čím trpěla ona. Soud je přidělí do péče otci, který se moc nestará, a jeho neplodné ženě, která napůl cizího potomka nesnáší.
MalinkaDita Táborská Host, 2017, 439 stran Hodnocení: 70 % |
Finále knihy je fatální. Hroutí se všecko, co se mohlo zhroutit. Vztah Malinčiných adoptivních rodičů. Její vztah k nim. Vztah otce Malinčina dítěte s jeho ženou. A vypadá to, že strůjcem té zkázy je tu více, tu méně právě hlavní hrdinka. Proč? Zřejmě proto, říká Dita Táborská svou prvotinou, že dětství v úplné rodině, kde proudí zdravé emoce, jak mají, je základní kámen, bez kterého se nedá kompletní, odpovědný a šťastný život člověka postavit.
Je to vlastně temný existenciální román. A byl by ještě lepší, kdyby kniha prošla pořádnou redakcí, kdyby byla o čtvrtinu, možná o třetinu kratší. Ale to hlavní autorka má i tak: dovede postavit dějový příběh a dát mu silný emocionální náboj. Jako v životě.
