Není náhoda, že Živé kvety byly v poslední fázi jeho života asi nejoblíbenější kapelou Ivana Martina Jirouse, přestože hudebně mají k undergroundu daleko. Není náhoda, že jsou mimořádně populární v českých klubech a na festivalech: jednak zacelují prázdnotu, která po něčem takovém, co produkují, na české scéně je, jednak je jim samotným v Česku možná lépe než doma, kde sypou pepř do otevřených ran.
A není taky náhoda, že v čele Živých kvetů stojí zpěvačka a textařka Lucia Piussi, sestra filmařky Zuzany Piussi, která v posledních měsících proslula svými spory se slovenskou mocí. Obě sestry mají potřebu se svými prostředky vyjadřovat ke slovenské současnosti. A že mají materiálu dostatek, o tom není pochyb.
Nové album Živých kvetů nese název Oľga, ideš svojím tempom!, vyšlo opět na nezávislém labelu Slnko Records, v jednom směru je však o dost jiné než jeho předchůdci. Živé kvety se odjakživa dají nazývat třeba "písničkářská rocková kapela". Tentokrát rockového rozměru poněkud ubylo.
Ještě nikdy kapela tolik nevyužila akustické kytary a klavír, které jsou dominantními nástroji ve více než polovině písní. Přímočarý rukopis a typickou melodiku si písně ponechaly, jejich volnější a akustičtější podání však výrazově signalizuje smutnější zabarvení oproti "punkové" naštvanosti, typické pro řadu starších známých písniček.
V tomto ohledu na minulost navazuje vlastně jen jediný song Nechce sa mi s vami bojovať, nicméně náznak rezignace v jeho obsahu vlastně jen podtrhuje řečené.
K nečinnosti ovšem Živé kvety v žádném případě nevyzývají. Právě naopak. V největší míře píseň Keby (Škoda, že nič nerobíš) vybízí k vzetí svého osudu do vlastních rukou, stejně jako třeba úvodní píseň Zázraky a v přenesené rovině i Sama sebou a Bojíš výšky. Právě téma (ne)rezignace je totiž stěžejním tématem alba. A vlastně i celé kariéry téhle kapely.
"Kráčam po ulici a mám pocit, že som v roku '84," zpívá Lucia Piussi v písni s příznačným názvem Kde to žijeme. Pro někoho možná příliš černé vidění světa. Ať tak či tak, Živé kvety se nevzdávají.
