RECENZE: Zestárli jsme, lásko. Jaromír Nohavica staví formu nad obsah

Geniální i zatracovaný písničkář Jaromír Nohavica vydal desku Máma mi dala na krk klíč. Listuje tu leporelem svých oblíbených motivů.

Fotogalerie4

Jaromír Nohavica (O2 arena, Praha, 19. října 2017) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Začněme od prostředka: v sedmé písničce nového Nohavicova alba Máma mi na krk dala klíč, nazvané příhodně Staré dobré časy (nejde ovšem novinku - album obsahuje i písničky staršího data), písničkář brnká na nostalgickou strunu. S lehkostí sobě vlastní háže veršíky „jezeďák stará se jen o dobytek/jistý byl sociální výdobytek“ nebo „hráli jsme nebezpečnou muziku/a holky byly svolné ke styku“ a korunuje refrénem „jó, kde jsou ty časy, staré dobré časy...“.

Lehounká, zpěvná melodie, vemlouvavý hlas a rýmy, jež na první dobrou zaujmou všechny, kterým se líbí Nohavicovy anekdoty jako Fotbal nebo Milionář. Bohužel jeho slovní eskamotérství občas tak trochu staví formu nad obsah a dělo se tak v jeho tvorbě poměrně často.

Uhrančivé obrazy střídají křížovkářské hříčky jako „zestárli jsme lásko, zestárli jsme docela, v televizi běží film pro pamětníky, pan Marvan dělá anděla“. Melodické požehnání rovněž mizí, vyplňují se autorská schémata.

Obstojí titulní Máma mi na krk dala klíč, působivý obraz vzpomínání na dětství s pěkně vykreslenou nostalgickou atmosférou. Následující Je ti to líto voní podzimem, tlejícím listím, ale tak trochu zeje prázdnotou. I v dalších písních chybí okamžik, který by z dobrého udělal výjimečné, jak to Nohavica dokázal na deskách Mikymauzoleum nebo Divné století. 

Naděje v hlubší posluchačský zážitek vzbuzuje písnička Emil P.,v níž Nohavica skládá hold svému zesnulému příteli. Je to citlivé téma a kdo jiný by ho mohl zpracovat tak, že při něm bude běhat mráz po zádech, než právě Nohavica? 

Sloky ztěžklé uplakaným patosem se snaží odlehčit věcným konstatováním „bylo to zlé“, při slovech „tuhle píseň sepsal Jaromír N. na památku kamaráda Emila“ sice zatrne, ale jen při premiérovém poslechu. Napodruhé už vyvstane konstrukt a účelovost.

Máma mi dala na krk klíč

55 %

Jaromír Nohavica

Je to problém celé desky. Nejde o soudržný tvar, spíš o sbírku nohavicovských textových a melodických motivů, které už jsme v jeho podání několikrát slyšeli. Zčásti je to tím, že v určitých případech jde, jak už bylo řečeno, o písničky staršího data, nejde tedy o sevřené album. 

V zásadě by to nebyl problém – stále je to písničkářský nadstandard. Ale od autora výše zmíněných komplexních celků, kde každá maličkost má svou roli, by prostě člověk čekal víc.

Zastavme se ještě na chvíli u Písně pro V.V. Je známo, že Vladimir Vysockij byl Nohavicovým velkým idolem, ale rusky zpívaný refrén „menja zovut Jarek, a kak těbja drug moj“ prostě nemá sílu Petěrburgu z Divného století, která „ruskou“ náladu vykresluje lépe a lehčeji, bez použití těžkopádných doslovností.