RECENZE: Pavel Hrubý kráčí od volné improvizace až k Peteru Gabrielovi

Saxofonista Pavel Hrubý je jednou z předních osobností střední generace současné jazzové scény. Je známý především z kapely Limbo, nyní však přichází se svým prvním sólovým albem Between the Lines.

Pavel Hrubý | foto: archiv Pavla Hrubého

Pavel Hrubý: Between the Lines (obal alba)

Jde o album sólové ve dvou smyslech slova. Jednak formálně, je tedy podepsáno jeho jménem, nikoli jménem kapely, jednak zčásti fakticky, neboť některé skladby nahrál Hrubý skutečně sám. Většinu desky nicméně tvoří jeho duety s rozličnými, vesměs velmi zajímavými hudebníky.

Uvážlivé tóny

 Z kapely Limbo i jiných projektů, jichž se účastní, známe Hrubého spíše jako „neposedného“, většinou extrovertního hudebníka. Na albu Between the Lines představuje svoji radikálně odlišnou tvář. Tak komorní a přes dokonalou komunikaci s hudebními partnery velmi introvertní jazzová nahrávka v českém prostředí už dlouho nevznikla.

Between the Lines

85 %

Pavel Hrubý

vyd. Amplión 2015

I v energičtějších skladbách třeba s bubeníkem Danem Šoltisem (Svengali Spirit), trumpetistou Františkem Kučerou (Shell Pickers) nebo v sólové altsaxofonové volné improvizaci Bzook cítíme, že nás protagonista zve do vlastního uzavřeného světa, ve kterém je třeba respektovat jeho pravidla. Jako by po kunderovsku říkal: Nechovejte se tu jako doma, příteli. Což ovšem vůbec neznamená, že by Hrubého hudba byla nějaké nestravitelné „umění pro umění“.

Hrubý se zde však skutečně niterně odhaluje, třeba hned ve vstupní ryze sólové basklarinetové improvizaci Roots a následující The First Touch, vzniklé ve spolupráci s perkusistou a v tomto případě i hráčem na ukulele Milošem Dvořáčkem. Prostřednictvím velmi uvážlivých tónů zachází až kamsi mimo teritorium euro-americké jazzové estetiky.

Pavel Hrubý

Naopak už díky obsazení dua Hrubého tenorsaxofonu a piana Michala Nejtka procházíme po oraném poli komorního moderního jazzu. Posluchačskou lahůdkou pak jsou dvě převzatá čísla. Las Vegas Tango, skladbu Gila Evanse z poloviny 60. let, přearanžoval z původního moderního bigbandu pro unikátní playbackově nahrané sólo na všechny své nástroje, tedy tenor-, alt- a sopránsaxofon, klarinet a basklarinet.

A jednu z nejslavnějších písní Petera Gabriela Dont’ Give Up svěřil talentované Štěpánce Balcarové k úpravě pro dechové septeto, nad nímž Hrubý vede svůj vůdčí sopránsaxofonový part po cestě invenční melodické improvizace.