RECENZE: Miro Žbirka natočil zásadní vzkaz tuzemskému popu

Deska Miro, kterou si dvaašedesátiletý zpěvák splnil životní sen, je výjimečná v mnoha ohledech. Hudební vášeň na ní nezná věk ani hranice.

Album Miro je z těch, které stojí za to vnímat v kontextu. Žbirka se do hudební branže naplno ponořil ve svých patnácti, od té doby stojí za mikrofonem, v osmdesátých letech se stal nejpopulárnějším zpěvákem v zemi, od devadesátých je jedním z mála, kterému se dařilo v tvorbě neustrnout a neustále přicházet s často přímočarými, ale nikdy ne hloupými písničkami, které mnohdy zlidověly. Je samozřejmé, že si během toho času vytvořil svoje jistoty, způsob práce i skládání, zkrátka, že se dostal do pozice, kdy není nic snazšího než sázet na jistotu.

Miro

95 %

Autor: Miro Žbirka

CD, 349 korun

LP, 529 korun

Z alba Miro je patrné, že něco takového mu však jeho vášeň pro hudbu stále nedovoluje. Žbirka jej nahrál v nejslavnějších studiích světa v londýnské Abbey Road, takže není třeba nějak do hloubky rozebírat, že po technické stránce jde o skvělou nahrávku, která fantasticky „hraje“. Jenže jméno nejlepšího studia na světě působí skvěle z hlediska marketingu, ale dobrou desku samo o sobě nezaručuje. A krok, který se na albu Miro rozhodl udělat, je mnohem odvážnější, než se může na první pohled zdát.

Začíná to tím, že přestože vychází jako dvojcédéčko se slovenským dodatkem v podobě osmi písniček na druhém disku, je to skutečně „anglická“ deska se vším všudy. Žbirka na ni získal slavného textaře a básníka Petea Browna (napsal třeba Sunshine Of Your Love pro Cream), který jeho melodie doplnil o silné příběhy a životní vjemy. Svou rafinovaností se skvěle spojují s na první poslech nenápadnou, ale přitom do hloubky propracovanou aranžérskou prací producenta Roba Cassa, kterému se ze Žbirkova rukopisu povedlo vytáhnout ty nejzajímavější momenty a zasadit je do mnohdy nečekaných kontextů.

Úvodní song Suddenly skvěle navozuje atmosféru, má v sobě pro celou desku typickou lehkost a přirozenost. Hned následující All My Days je bezpochyby jednou z nejsilnějších skladeb, které kdy Žbirka během své kariéry napsal, navíc s fantastickou vnitřní gradací, když životní zpověď a nekompromisní basovou linku začne doplňovat disonantní kytara. Finále v sobě má sílu hlučného popu bez kompromisů. A když na něj ještě se svým odpichem a drajvem naváže skladba Following Rain, odkrývá se, že Miro je konzistentní nahrávka se silnou vnitřní energií, kterou dvaašedesátiletému muzikantovi mohou závidět o generace mladší hudebníci. Druhý slovenský disk dokonce působí jen jako nutný dodatek.

Vulgárně řečeno, album Miro rozhodně není deskou slavného zpěváka odněkud z východu, kterému v šedesátých letech učarovali Beatles a v šedesáti ho přepadl vrtoch natáčet ve studiu, které mělo na jeho hrdiny zásadní vliv. Je to deska, která na první poslech působí lehce a samozřejmě, ale přitom v sobě každá skladba – od „odrhovačky“ Girl In The Middle po koncentrované emoce v závěrečné baladě Fair Play – s dalším poslechem odkrývá nečekané vrstvy.

Když uvážíme, s jakým přístupem, vnitřním zaujetím, předsudky k vlastním posluchačům a výsledkem dnes natáčí desky muzikanti ze Žbirkovy generace (ale i řada mladších), je bez uvozovek světové album Miro zcela zásadní zprávou tuzemské populární hudbě.