RECENZE: Kožená peprně láteřila a mávala meči. Z umění však neslevila

Nebylo to divadlo a přece to bylo divadlo. Magdalenu Koženou vídá naše publikum jen na koncertech, jako herečku ji vlastně nezná. Něco ze svých jevištních schopností předvedla na středečním koncertě či spíš na originální performanci v Rudolfinu.

Koncert byl součástí takzvané rezidence v rámci letošní sezony České filharmonie, která Koženou představuje v rozličném repertoáru. Důležité místo v kariéře této pěvkyně od počátku zaujímala barokní hudba a z té také vycházel program koncertu, na němž účinkoval i soubor dobových nástrojů La Cetra v čele s Andreou Marconem.

Hudebníci, kteří už s Koženou v Praze vystupovali, skvěle zahráli i několik instrumentálních skladeb, především ale poskytli pozadí k jakési one-woman show s divadelními prvky. Režijně se na ní podílel Ondřej Havelka a její podstatou bylo prolnutí historie se současností. Není to od věci ani čistě hudebně, vždyť starou a soudobou hudbu lze leckdy považovat dejme tomu za sice nevlastní, ale sestry.

Magdalena Kožená

90 %

Magdalena Kožená, La Cetra, režie Ondřej Havelka.

Dvořákova síň Rudolfina, 24.února 2015

Kožená začala dvěma áriemi zavržené císařovny Ottavie z opery Korunovace Poppey od Claudia Monteverdiho. Emocionálně vypjaté monology podala s náležitým dramatickým efektem. Pak ale přišel střih: hříčka Arianna má problém, v níž si skladatel Marko Ivanović a textař Ondřej Havelka „podali“ slavný barokní nářek, Monteverdiho árii Lasciatemi morire (Nechte mne zemřít) z jinak nedochované opery Ariadna. Opuštěná dcera krétského krále Minóa si zoufá nad ztrátou Thésea, jemuž předtím pomohla zabít obludného Minotaura.

Ivanović s Havelkou skladbu doplnili či spíše rozklížili zpívaným monologem používajícím dnešní jazyk, a to značně hovorový. Ariadna se tu mění v současnou, poněkud oprsklou dívku, peprně láteřící nad nevěrným „trapným chudáčkem“ (Kožená ovšem zpívala v anglickém překladu, zřejmě proto, že se počítá s uváděním v zahraničí). Ariadnin vztek žertovně a s využitím různých stylů glosují i hudební nástroje. Je to jakási parodie na poetiku i patos barokního originálu, která by ale snadno mohla sklouznout do laciného experimentu. Kožená však do skladby vložila herecký nadhled a sebeironii a překlenula zdánlivě neslučitelné.

Stačilo jí pár metrů

Další, možná překvapivou stránku svého umění odkryla ve skladbě italského autora dvacátého století Luciana Beria Sequenza III, která stručný text rozbíjí a prokládá nejrůznějšími zvuky, vydávanými lidským hlasem. Sólista tu bez jakéhokoli doprovodu předvádí něco, co připomíná rozčilený dialog pěvce s vlastním hlasem či rozezpívávání zpracované do formálního hudebního tvaru. Kožená tu nejen prokázala výjimečné hlasové schopnosti, ale celému provedení vtiskla též inteligentní humor.

Po přestávce pak na pódium Dvořákovy síně přibylo miniaturní jeviště, na němž Kožená provedla skladbu Claudia Monteverdiho Souboj Tankreda a Klorindy. Je to vlastně dramatická scéna založená na epizodě z epické básně Osvobozený Jeruzalém. Křesťanský rytíř svede souboj s pohanským bojovníkem, netuší ovšem, že je to ve skutečnosti žena, kterou miluje. Oblečená do barokního kostýmu a s pomocí dvou přileb a mečů Kožená převzala role Tankreda, Klorindy i vypravěče. K vokálnímu účinku přidala na pár metrech prostoru i přirozený a působivý herecký projev – a divákovi se vnucovala otázka, jestli vůbec někdy tuto naši pěvkyni, které je právě v zenitu, uvidíme na regulérním českém jevišti v nějaké inscenaci...

Koncert se opakuje ještě v pátek, kdy zahájí projekt na podporu základních uměleckých škol. Ten Kožená osobně iniciovala s cílem upozornit na tuto jedinečnou část našeho vzdělávacího systému.