Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE
ALBUM TÝDNE
Nikoli kvalitou, nýbrž repertoárem alba From This Moment On (Verve/Universal) zamotává Diana Krall trochu hlavu. Na minulé desce The Girl In The Other Room z roku 2004 - nepočítáme tematický úkrok v podobě loňské vánoční kolekce Christmas Songs - totiž daleko překročila škatulku po všech stránkách dokonalé (čti vrchovatě talentované a nápadité, nesporně mimořádně pilné a navíc ještě krásné) interpretky jazzových standardů a zpívala nejen songy autorů, kteří se jazzu jen letmo dotýkají, jako je Joni Mitchell, Tom Waits či Krallové manžel Elvis Costello, ale především skladby svoje vlastní, resp. vzniklé v rodinném tandemu.
Nyní tedy Diana Krall přichází s novinkou - a ta je opět plně věnována standardům. Perly z "klasického amerického songbooku" s tak zvěčnělými popiskami jako Irving Berlin, George Gershwin, Cole Porter či Johnny Mercer samozřejmě hraje a zpívá bez nejmenšího zaváhání - je ostatně typem, kterému uvěříte (téměř) všechno. Je to mimo jiné i tím, že nad procítěnou, ale nikoli hysterickou interpretací opět bdí zkušený producent Tommy LiPuma, dlouholetý Krallové spolupracovník.
Album má dvě polohy. Jednu typičtěji "krallovskou", s klasickým kvartetním obsazením (klavír, kytara, kontrabas, bicí), druhou šíře pojatou, kde zpěvačku a pianistku doprovází v dobře informovaných kruzích velmi vysoko ceněný kalifornský The Clayton-Hamilton Jazz Orchestra (jehož oba leadři zároveň tvoří rytmiku kvarteta). Hra orchestru je skutečně velmi výrazná, a to nejen v celku, ale i v sólech jednotlivých členů (za zvláštní zmínku stojí zejména saxofonista Terell Stafford).
I přes evidentní kvalitu alba je ovšem na místě si položit otázku, proč Diana Krall ustoupila - alespoň protentokrát - od autorské tvorby a opět se vrátila ke standardům, když její "crossoverové" album mělo nejen výrazně kladné kritiky, ale také nebývalý komerční úspěch. Je to možná spíše popovým světem ovlivněná úvaha, že je logický postup začínat převzatými skladbami a posléze se propracovat k vlastním písním.
V jazzu a spřízněných žánrech je to ale přece jen trochu jinak a známe příklady velmi slavných a takřka geniálních muzikantů, jejichž dráha se ubírá prakticky úplně opačně (příkladem za všechny budiž pianista Keith Jarrett, jehož přístup ke standardům, které výhradně hraje už pár desítek let, je ovšem na hranici absolutní dekonstrukce a nového autorství). Nejpřirozenější možnost, jak se k novému albu Diany Krall postavit, je asi přestat meditovat nad důvodem jeho vzniku a nechat se tou krásnou hudbou jen tak unášet.
JEŠTĚ VYŠLO
Americké kvarteto Yellowjackets slaví čtvrt století od svého založení a na oslavu nadělilo svým fanouškům poměrně opulentní sadu Twenty Five (Heads Up/Classic), sestávající z živého audio CD a taktéž koncertního DVD - samozřejmě s rozdílným obsahem a navíc za cenu jednoho CD nosiče. DVD navíc kromě záznamu koncertu v Itálii obsahuje řadu bonusů - historické nahrávky z různých vystoupení, kompletní komentovanou diskografii a rozhovory nejen se současnými členy Yellowjackets, ale i s dalšími čtyřmi nejvýznamnějšími muzikanty, kteří kapelou prošli.
Yellowjackets bývají občas řazeni do šuplíku smooth jazzu, ovšem na rozdíl od jiných podobně postižených jejich hudba zdaleka nezní jen jako zvuková kulisa do výtahů v amerických mrakodrapech. Samozřejmě, Yellowjackets produkují (hráčsky i zvukově) poměrně uhlazenou muziku, nebojí se jednoduchých témat, ale způsob, jakým se k nim stavějí, je skutečně jazzový. Nemalují pouze idealistické krajinky, jejich hraní nese svůj obsah, byť nad ním není nutno hodiny a hodiny intelektuálně přemítat. Hudba Yellowjackets - v této živé a tudíž výrazně energické podobě dvojnásob - je prostě pro všechny, kteří by si rádi občas nějaký jazz poslechli, ale mají z něj trochu strach. Z Yellowjackets je rozhodně hlava bolet nebude.
KONCERT TÝDNE
Začíná se rozjíždět podzimní část Agharta Prague Jazz Festivalu a první zahraniční položkou, která bude k vidění dnes večer v pražském Lucerna Music Baru, je trio, ve kterém se sejde slavný kytarista John Abercrombie s někdejší rytmikou Pata Methenyho Markem Eganem a Dannym Gottliebem. Abercrombieho jsme měli možnost koncem června vidět v Praze v komorním duu s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem. Lze předpokládat, že tato triová sestava odhalí poněkud živočišnější Abercrombieho tvář.
