Protože cédéčka už dneska kupují jen ti, kteří považují slova jako MP3 nebo internet za součást nějakého Rumburakova nepovedeného zaklínadla, povstávají na záchranu hudebního byznysu čím dál častěji hudební starci. Místo toho, aby si ve výslužbě užívali, že toho s mantrou sex, drogy a rokenrol tolik přežili, rozhodli se znovu přimět všechny, kterým kdy rostly na hlavě vlasy delší než rok, točit mařenou jako za mlada.
Anebo jinak. Legendární maškary Kiss vydávají po jedenácti letech plných prohlášení, že s novou muzikou provždy skončili... cédéčko s novou muzikou.
Akorát že slovo "novou" vůbec není na místě. Album nazvané prostě Sonic Boom je jistě plné dříve nevydaných a nenapsaných písniček, jenže od obalu přes zvuk až po poslední úder do kytary a chlapácké zaječení je zcela ponořené do nálady a postupů konce 70. let, kdy kapela, která se stala synonymem pro heavy metal a glamové fanfaronství, zažívala zlaté období.
Pokud nejste zrovna oddaný fanoušek, který zná diskografii Kiss zpaměti, nezbude vám než se zaposlouchat do vrásek, které se objevily v hlase Paula Stanleyho. Jen tak poznáte, že devatenáctá deska matadorů rokenrolu vážně vznikla v posledních měsících.
Žádný risk
Kiss samozřejmě nejsou žádní blázni, aby zkoušeli hrát pro někoho jiného než pro masu svých oddaných. V hollywoodských hudebních studiích natočili desku ze staré školy, zcela nepoznamenanou hudebním vývojem. Ten je z pohledu Kiss zbytečný.
Kiss míří k Rokenrolové síni slávyNominace pro rok 2010 |
Znovu útočí s tím svým typicky plechovým zvukem, řinčícími a bouřícími zvonivými kytarovými riffy a košilatě vulgárními texty, které dnes vženou červeň do tváří někdejších fanynek, snad vzpomínajících na vyhlášený dlouhý jazyk basáka Gene Simmonse. Od dob, kdy Kiss předváděli komiksovou parodii pekla na pódiu a opulentní rokenrolové orgie v zákulisí, jako by se prostě nezměnilo nic.
Sonic Boom je deska, na které se zastavil čas. A je to jasné od prvních vteřin úvodní písničky Modern Day Delilah, toho mezi řečí utroušeného "jé, jé", kterým tihle zmalovanci ještě jednou vyzývají svoje posluchače, aby zvedli malíčky a ukazováčky a nežili pro nic jiného, než aby j jimi mohli hrozit na rokenrolovém k koncertě. A pít pivo.
"Vyspím se, až budu mrtvej, zl zadržte dech, protože já nezpomalím. Namísto toho to nakopnu," z zpívá Paul Stanley v písničce N Never Enough a přesně tím vystihuje energii, kterou kapela překvapivě stále má. I když to zároveň nelze v druhém plánu nebrat jako takovou hřmotnou sebeparodii. Ale to je vlastně podstata členů Kiss: i na prahu šedesátky hrají převlečení za kočky a démony.
Dynamit a TNT
Vlastně nejlíp si recenzi na desku napsali sami Kiss už v době, kdy ohlašovali, že se znovu chystají do studia. "Nemusíme nikomu nic dokazovat. Jenom děláme, co přirozeně přijde. Ignorujeme módy, trendy a co bychom chtěli osobně zdůraznit: žádný rap," vzkazoval Gene Simmons fanouškům.
A přesně to Kiss udělali. Těch jedenáct písniček k nám přichází jako vzkaz z jiné doby a na koncertě bude každá fungovat stejně dobře jako největší hity Kiss.
Jasně, je to pořád ta stejná formulka a klišé dokola, jasně, je to kýč jak velehora a jasně, v podání pánů s šedesátkou na krku jsou některé momenty desky ještě víc slizké než v minulosti. Ale když holt děláte muziku šestatřicet let tak jako Kiss, už víte, co ve vašich fanoušcích rozpálí pekelný oheň a z které písničky by jim na oslavě narozenin zesládlo pivo na jazyku.
A o dynamitu a TNT budete zpívat, i kdybyste nakrásně po večerech četli Holana a sjížděli francouzské umělecké filmy. Ne že by Kiss něco takového dělali. Jenom po jedenácti letech natočili desku s vědomím, že když začne hrát nahlas rokenrol a zařvete do davu "řekněte yeah!", máte prostě celý svět tak nějak úplně na háku.
Kiss - Sonic Boom
CD 43:07 min., cena 449 korun
Hodnocení MF DNES: 60 %
