Karel Hašler s Adinou Mandlovou ve filmu Ať žije nebožtík! (1935)
Karel Hašler byl v době své největší slávy klíčovou českou hvězdou toho, co bychom mohli klidně nazvat současným termínem showbyznys. Byl nejen zpěvákem a autorem písní, tedy písničkářem, jak bychom řekli dnes, ale také hrál v Národním divadle i v řadě filmů, byl hudebním nakladatelem, ředitelem gramofonového vydavatelství, stál u počátků českého rozhlasového vysílání. A uměl se dobře prodat - viz dodnes vyráběné bonbony Hašlerky, kterým z reklamních důvodů propůjčil svoje jméno už v roce 1920.
Hašlerův význam za první republiky přesně shrnul spisovatel Pavel Kohout, když o něm v roce 2013 napsal pro pražské Divadlo na Vinohradech revue s prostým názvem Hašler: „Byl by notorickým Zlatým slavíkem, nositelem ceny Thálie za jevištní výkon, nositelem Českého lva za hlavní postavy ve filmech a držitelem Zlaté desky za počet prodaných nosičů hudby – kdyby si česká společnost v první polovině 20. století tyto popkulturní fetiše vytvořila.“
Karel Hašler
Ruku v ruce s nevídaným úspěchem, který se odrazil i na výši Hašlerových příjmů, jež ovšem z velké části padly na vrub jeho proslavenému bonvivánství, a s praktickým zlidověním řady jeho písniček, šly samozřejmě i výhrady některých jeho kolegů a vážných kritiků. Mnozí z nich Hašlera nařkli z kýčovitosti, nadbíhání pokleslému vkusu, přílišné lidovosti. V mnoha případech jistě nebyli daleko od pravdy.
Ale jak ukazuje ve vstupní stati dvousvazkového zpěvníku znalec nad jiné povolaný Přemysl Rut, Hašlera lze vnímat nejrůznějšími způsoby. „Se jménem Karel Hašler mám podobnou nesnáz jako třeba se slovem kabaret. Když je zaslechnu nebo vyslovím, uvědomím si většinou, že pro mne znamená něco jiného než pro toho, s kým právě mluvím. Nepřivolávají mi na mysl televizní krmnou směs kankánu, swingu a lidovky v turisticky ‚staropražských‘ dekoracích.“
Karel Hašler (vlevo) ve filmu Písničkář z roku 1932
A jak tedy jméno Karla Hašlera rezonuje v Rutově mysli? „Představím si zpěváka s kytarou (nebo klavírem), který osaměl s obecenstvem a nemůže si dovolit jen předběžně otvírat ústa a gestikulovat jako loutka, poněvadž nemá ani mikrofon, natož předem podvržený playback... Nic nemůže k dobré kultuře písniček přispět víc než tahle jednoduchá, nesmlouvavá pravidla: Musíš zaujmout melodií, textem a přesvědčivým projevem. Máš na to tři minuty.“
Natřikrát vymazán z dějin
Karel Hašler byl zcela nepochybně velmi komplikovaná, možná svérázná osobnost, a jak vidíme ze zpěvníku, doplněného písničkářovými nezhudebněnými básněmi, i přiložených studií Přemysla Ruta, Radana Dolejše, Gabriela Gössela a Gustava Oplustila, mnohé z jeho tvorby i životních peripetií je hodno obdivu, něco i zakroucení hlavou. Co je však jisté: po Hašlerově smrti se hned natřikrát pokusila tato země jej vymazat z dějin. Alespoň v té podobě, v jaké by v nich měl být.
IKarel Hašler při natáčení svého posledního filmu Babička (1940)
Poprvé to bylo během druhé světové války. Za své provokativní protinacistické písničky (“Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte, / vy se odtud domů nikdy nevrátíte“) a obecně protiokupační postoj byl Hašler odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde jej neuvěřitelně brutálním způsobem utýrali. Nově zjištěné, skutečně hrůzné detaily o okolnostech jeho smrti přináší v knize životopisná studie Radana Dolejše.
Podruhé měl Hašler z národního povědomí zmizet po puči komunistů. Ti mu totiž nemohli odpustit jasnozřivost, s níž už v roce 1919 zpíval: „Kampak na nás bolševíci, / copak vás to napadá, / vás si každej koupí, / na nás jste však hloupí, / kampak na nás bolševici, / copak vás to napadá, / víme, jak ta vaše volnost vypadá.“
Karel Hašler
A nebyl to jediný jeho text, ve kterém sarkasticky varoval před rudým nebezpečím. Karel Hašler je tak jasným důkazem nepravdivosti zjednodušujících názorů, že předváleční komunisté, zvláště ti z umělecké a intelektuální elity, „přece nemohli vědět“, k čemu vede porevoluční teror v samotném Rusku. Hašler to věděl a dokázal pojmenovat.
V přeneseném slova smyslu se pak potřetí pokoušeli Karla Hašlera „vymazat“ paradoxně ti, kteří jeho písničky zpívali, respektive zpřístupňovali veřejnosti, zejména prostřednictvím televize. Nárazově se to dělo už v době předrevoluční, hlavní síla zkreslování Hašlerova odkazu ale nastala právě s nástupem komerce od 90. let dále.
Karel Hašler
Tehdy se staly Hašlerovy staropražské písničky zprofanovaným zbožím televizních silvestrů a různých estrád, kdy se rozličné cingrlátkové celebrity převlékaly za „pražské Pepíky“ a „panny Stázi“ a zhusta za samohrajkového doprovodu lkaly o starých topolech a Starých zámeckých schodech. Dlužno dodat, že sám Radan Dolejš na tom má jako někdejší autor některých z těchto pořadů svůj díl „zásluh“.
Ten ale nyní bohatě vyrovnal právě prací na této krásně vypadající a obsahově bohaté „dvouknize“, vložené v reprezentativním kartonovém pouzdře. Snad se díky tomu alespoň pro vážné zájemce o tohoto meziválečného „Karla Gotta i Karla Kryla v jedné osobě“ zacelí citelná mezera v dějinách české písničky.
