Rozsáhlý rozhovor, který autorka označuje za Gottovu životní zpověď, vznikal více než půl roku a byl uveřejněn minulý rok v týdeníku Téma.
Už dávno patříte do kategorie „legenda“. Co vás žene k tomu, že stále pokračujete v hektickém tempu? Není to už stav závislosti na hudbě?
Asi budu „idiot hudby“, jak o mně napsal jeden náš spisovatel… Když už mě ale zařazujete mezi legendy, tak bych se musel počítat mezi ty žijící. Ty jsou v trochu jiné poloze, určitě nemyslí na to, že by končily a ani si nepřipouští, že by legendami byly. Pokud ano, už by to byla chyba.
Kdybych se považoval za legendu, musel bych brát svoji kariéru jako uzavřenou kapitolu. A tím připustit, že jsem už unaven, že potřebuji odpočívat a vzpomínat na hezké časy. Já stále ale ještě uvažuji směrem do budoucnosti a přemýšlím, co se ode mě čeká. Při každém koncertu, při každé písni cítím zodpovědnost k publiku. Lidé očekávají, že ještě něco nového přinesu. I když někteří posluchači to naopak nechtějí. Touží slyšet staré hity a nepřejí si nechat se rušit jinými druhy písní. Pak bych ale byl zakonzervován právě do té legendy, a to bych byl opravdu nerad.
