"Je to deska o koloběhu lidského života. Proto jsou zde písně o narození či lásce, skladby svatební i pohřební," říká osmačtyřicetiletý Pavlica, který již spolupracoval s jazzmany, folkaři i komorními orchestry a také natočil album s japonským instrumentalistou Yas-Kazem.
Co si od takového hudebního cestování slibujete?
Album s Yas-Kazem iniciovala gramofonová firma. Projekt s Dizu Plaatjiesem vznikl spontánně a odvíjel se od našeho prvního setkání v roce 1999. Na jedné desce hraje Dizu se členy Kapské filharmonie, a právě zde jsem našel paralelu s hudbou, která mne zajímá. To vás naplní radostí, když potkáte někoho, s kým si můžete hudebně porozumět. A mě taková setkání lákají.
Vy jste si jako běloch zajamoval v zapadlé černošské hospůdce někde na periferii Kapského Města. Bál jste se?
Bylo dobré, že jsem přišel v doprovodu Dizu Plaatjiese. Měl jsem s sebou housle. Hudební nástroj je jako posel dobrých zpráv, naznačil jsem, že přicházím v dobrém. Bylo tam pološero, viděl jsem jen siluety postav. V pudu sebezáchovy jsem na housle zahrál a najednou se bělma očí rozzářila a prořídlé bílé zuby se rozesmály. Byl to velký zážitek! Pak se začali všichni předvádět a naznačovali zase oni mně: Buď vítán. Byl jsem rád, protože oni mají dost důvodů k předsudkům vůči bělochům.
Jaké jsou styčné body mezi moravskou muzikou a hudbou Jižní Afriky?
Na desce Mys Dobré naděje jde víc o hledání filozofických spojitostí. Jinak hudební jazyk vycházející z různých kulturních a historických tradic moc společného nemá - jiný rytmus, jiné hudební nástroje nebo barvy hlasů. Přesto se najdou podobnosti, například rozdíl mezi zvukem africké flétny a slovenské píšťaly zvané koncovka nepoznáte.
Může se stát určitá těkavost mezi různými druhy hudby povrchní?
Řekl bych, že nejde o samoúčelné přeskakování z jednoho žánru do druhého, ale o plynulé přecházení s tím, že jisté znaky toho či onoho žánru pomáhají vyjádřit podstatu hudební myšlenky. Nad tím vším je vždy jakýsi svorník. V případě posledního CD je to kromě základního filozofického obsahu "jednoty lidství" a "různosti kultur" také tolerance.
Co se líbilo Afričanům na Moravě?
Dizu byl okouzlen vším, co vonělo historií, obdivoval velehradský klášter, stejně tak staré hudební nástroje i notové zápisy. V Praze jej potom fascinovala procházka po Karlově mostě a pohled na Hradčany.
My se považujeme za kulturně vyspělou zemi, která může obohatit ostatní. Co naopak nabízí hudba přírodních národů nám?
Hudba těchto etnik je nabita energií a emocemi. Prožitek, s jakým se radují nebo pláčí, je odzbrojující. To, co cítí v této vteřině, prožívají naplno.
Obáváte se globalizace?
Obávám. Je to asi nezvratný proces, cítím jej jako zájem obchodníků, který pokud nedostane filozofický rozměr, nedá se uřídit. Dejme tomu, že v hudbě je nositelem globalizačního procesu pop music. Jako reakce na to se objeví world music, která přináší neznámou etnickou hudbu z různých částí světa. Zároveň je zde ukryt jistý paradox, který znamená, že objevování neznámých kultur s sebou nese současně globalizační prvek nivelizace. Je to vývoj, jehož pozitiva i negativa ukáže budoucnost.
Jaké další výzvy před vámi stojí?
Výzev je hodně, ale raději o nich mluvím, až začnou mít konkrétní podobu. Z těch nejbližších je to spolupráce s Bohumilem Kulínským a Bambini di Praga a rozsáhlejší skladba spíš z oblasti vážné hudby pro Ars Brunensis Chorus.
Co si od takového hudebního cestování slibujete?
Album s Yas-Kazem iniciovala gramofonová firma. Projekt s Dizu Plaatjiesem vznikl spontánně a odvíjel se od našeho prvního setkání v roce 1999. Na jedné desce hraje Dizu se členy Kapské filharmonie, a právě zde jsem našel paralelu s hudbou, která mne zajímá. To vás naplní radostí, když potkáte někoho, s kým si můžete hudebně porozumět. A mě taková setkání lákají.
Vy jste si jako běloch zajamoval v zapadlé černošské hospůdce někde na periferii Kapského Města. Bál jste se?
Bylo dobré, že jsem přišel v doprovodu Dizu Plaatjiese. Měl jsem s sebou housle. Hudební nástroj je jako posel dobrých zpráv, naznačil jsem, že přicházím v dobrém. Bylo tam pološero, viděl jsem jen siluety postav. V pudu sebezáchovy jsem na housle zahrál a najednou se bělma očí rozzářila a prořídlé bílé zuby se rozesmály. Byl to velký zážitek! Pak se začali všichni předvádět a naznačovali zase oni mně: Buď vítán. Byl jsem rád, protože oni mají dost důvodů k předsudkům vůči bělochům.
| Jiří Pavlica Hudebník, zpěvák, hudební skladatel. Dlouholetý vedoucí muziky Hradišťan, působil v řadě jiných hudebních seskupeních (nejnovější sdružení Talant). Žije v Brně a v Uherském Hradišti. |
| Dizu Plaatjies Multiinstrumentalista, zpěvák, tanečník. Pochází z kmene Mpondomse, žije v Kapském Městě, kde je členem skupiny Amampondo a lektorem tradiční africké hudby na místní universitě. |
Na desce Mys Dobré naděje jde víc o hledání filozofických spojitostí. Jinak hudební jazyk vycházející z různých kulturních a historických tradic moc společného nemá - jiný rytmus, jiné hudební nástroje nebo barvy hlasů. Přesto se najdou podobnosti, například rozdíl mezi zvukem africké flétny a slovenské píšťaly zvané koncovka nepoznáte.
Může se stát určitá těkavost mezi různými druhy hudby povrchní?
Řekl bych, že nejde o samoúčelné přeskakování z jednoho žánru do druhého, ale o plynulé přecházení s tím, že jisté znaky toho či onoho žánru pomáhají vyjádřit podstatu hudební myšlenky. Nad tím vším je vždy jakýsi svorník. V případě posledního CD je to kromě základního filozofického obsahu "jednoty lidství" a "různosti kultur" také tolerance.
Co se líbilo Afričanům na Moravě?
Dizu byl okouzlen vším, co vonělo historií, obdivoval velehradský klášter, stejně tak staré hudební nástroje i notové zápisy. V Praze jej potom fascinovala procházka po Karlově mostě a pohled na Hradčany.
My se považujeme za kulturně vyspělou zemi, která může obohatit ostatní. Co naopak nabízí hudba přírodních národů nám?
Hudba těchto etnik je nabita energií a emocemi. Prožitek, s jakým se radují nebo pláčí, je odzbrojující. To, co cítí v této vteřině, prožívají naplno.
Obáváte se globalizace?
Obávám. Je to asi nezvratný proces, cítím jej jako zájem obchodníků, který pokud nedostane filozofický rozměr, nedá se uřídit. Dejme tomu, že v hudbě je nositelem globalizačního procesu pop music. Jako reakce na to se objeví world music, která přináší neznámou etnickou hudbu z různých částí světa. Zároveň je zde ukryt jistý paradox, který znamená, že objevování neznámých kultur s sebou nese současně globalizační prvek nivelizace. Je to vývoj, jehož pozitiva i negativa ukáže budoucnost.
Jaké další výzvy před vámi stojí?
Výzev je hodně, ale raději o nich mluvím, až začnou mít konkrétní podobu. Z těch nejbližších je to spolupráce s Bohumilem Kulínským a Bambini di Praga a rozsáhlejší skladba spíš z oblasti vážné hudby pro Ars Brunensis Chorus.
 Jiří Pavlica a Dizu Plaatjies na Mysu Dobré naděje. |
 Jiří Pavlica a Dizu Plaatjies. |
 Jiří Pavlica a Dizu Plaatjies. |
