GLOSA: Důstojnou nudu Grammy pozvedly pocty Lemmymu a Davidu Bowiemu

Není to žádná novinka. Ceremoniál předávání Grammy byl zdlouhavý, většinu času spíše nudný a aspoň z malé části nutně aktivistický. Vtip aby jeden pohledal a většina děkovných řečí nestála za zaznamenání. Naštěstí i tady se našly silné momenty. Hlavně ve vzpomínkách na zesnulé legendy.

Nechat poctu Davidu Bowiemu na Lady Gaga byla rozhodně dobrá volba. Jednak je sama tak trochu chameleonem, tedy aspoň co do vizáže, ale navíc se do toho opřela s vervou a rychlý průlet Bowieho tvorbou zvládla se ctí. K tomu ji doprovázel mimo jiné i zpěvákův kytarista Nile Rogers, takže tohle vystoupení mělo i punc autenticity.

Stejně tak se vyplatilo nechat Lemmymu zahrát Hollywood Vampires. Nejen proto, že Alice Cooper často s frontmanem Motörhead sdílel jeho domovský bar Rainbow.

Co se ostatních vystoupení týče, tak technika hanebně zradila hostující Adele, což se projevilo i na jejím poněkud nepřesvědčivém zpěvu. Naopak Justin Bieber možná mnohé překvapil, že se dovede doprovodit na akustickou kytaru a nezní to nakonec nijak hrozně.

O prakticky jediný skutečně zábavný moment celého tři a půl hodiny trvajícího ceremoniálu se postaral Stevie Wonder, který předával cenu za píseň roku Edu Sheeranovi. Obsah obálky psaný samozřejmě Braillovým písmem obrátil do publika a sebe i ostatní viditelně bavil laškováním, že to jméno nikdo nepřečte.

Žebrám, žebráš, žebráme

Jinak se večer nesl v duchu nudné důstojnosti. Nominovaní slušně zpívali, kamarádi oceněných se radovali do kamer, vítězové spořádaně děkovali rodině i kolegům, jen zpěvačka Meghan Trainorová, čerstvý objev roku, se u mikrofonu rozvzlykala. No, aspoň někdo!

Grammy ovládl raper Kendrick Lamar, nejlepší desku má Taylor Swiftová

Prezident udělující akademie Neil Portnow a raper Common přišli s povinnou vsuvkou, kde nabádali lidi, aby hudbu nekradli. Tedy, zabalili to do frází, že děkují těm, kdo chodí na koncerty a přihlašují se do streamovacích služeb. Všimněme si, že o nakupování nahrávek už se ani nemluví. Ano, je to každoroční kolorit, ale to tohle vystoupení nezbavuje každoročního pocitu trapnosti.

Co se diváckého zážitku týká, napřesrok si nejspíš nevzpomeneme, proč jsme se letos na ty Grammy vlastně koukali.