Urbanová v roce 1998 právě Toscou debutovala na jevišti Metropolitní opery v New Yorku. V dalších rolích se představí Peter Dvorský, Ivan Kusnjer, Ingvar Wixell a další významní čeští i zahraniční umělci. Operu uvádí Národní divadlo v italském originále s českými titulky.
Naše Tosca je mysterium o lásce a smrti
(rozhovor s režisérem Vladimírem Morávkem)
I u nás se prosazuje světový trend, který do opery přivádí názorově vyhraněné divadelníky - ti mají (nebo chtějí) nově a po svém uchopit klasická díla. Nedlouho po J. A. Pitínském tak vstupuje do opery Národního divadla další hojně diskutovaný činoherní režisér: Vladimír Morávek. Uměleckému šéfovi Klicperova divadla v Hradci Králové připadl úkol vyrovnat se s mimořádně populární trvalkou operního repertoáru - s Pucciniho Toskou.
|
TOSCA | |
|
Režie |
Vladimír Morávek |
| Výtvarník scény | Aleš Votava |
|
Výtvarník kostýmů |
Alexandra Grusková |
| Sbormistr | Pavel Vaněk |
| Dirigent | Oliver Dohnányi |
| Tosca |
Anda-Louise Bogza |
| Cavaradossi |
Peter Dvorský |
|
Scarpia |
Jurij Gorbunov |
|
Angelotti |
Jiří Kalendovský |
|
Kostelník |
Aleš Hendrych |
|
Premiéra |
25. 11. 2000 |
Sobotní premiéra bude pro Morávka nejen první operní zkušeností, ale i debutem na první scéně. "Vždycky jsem toužil dělat operu, protože je nádherná v tom, jak totálně stylizuje divadelní situaci, vztahy i čas," říká Morávek. I v jeho činoherních inscenacích hrává hudební složka výraznou úlohu, tentokrát ovšem musel vzít poprvé v potaz danou partituru. Jak jste se vyrovnával se vším, co bývá Puccinimu vyčítáno? Se sentimentalitou, afektem, povrchním útokem na city měšťanského publika?
Samozřejmě jsem to musel řešit. A jak jsem zvyklý z činohry, začal jsem analýzou textu, respektive libreta, ale ještě předtím jsem si obstaral divadelní hru Victoriena Sardoua, která byla předlohou opery. A zjistil jsem překvapivou věc, totiž že na rozdíl od opery činohra končí happy endem: Tosca s malířem Cavaradossim slavně zvítězí nad Scarpiovou intrikou a odjíždějí spolu do světa. Teprve když vznikalo libreto, tak se Sardou přimlouval za konec tragický. A právě jeho původní hra - v níž mimochodem svého času excelovala Sarah Bernhardová - mě inspirovala k naší verzi Tosky.
Ale operní publikum v Tosce vždycky čeká Cavaradossiho popravu a na skok hlavní hrdinky z Andělského hradu. Chcete mu snad tohle vzít?
Ne, bude tam všechno. Jde mi spíše o něco jiného: Pucciniho hudba odvážně zachází s nebezpečnými věcmi, třeba s exaltací. Jenže když na půdě ušmudlaně vypraveného romantického příběhu zazní věta o tom, že láska je schopna prosvítit temnotu, tak to působí jako z památníku. Zhlédl jsem několik inscenací Tosky a čím víc jsem jich viděl, tím víc jsem nabýval přesvědčení, že je nutné se nějak vyrovnat s tím velkým vnitřním patosem, který z opery vychází.
Vy se tedy chcete vyhnout lacinému dojímání diváka?
Tosku inscenujeme jako jakési mystérium, které vyústí do světla, ale pouze ve smyslu katarze - milenci zemřou, a to je spasí, protože se setkají na věčnosti. Myslím, že je-li Puccini inscenován takto a je-li oproštěn od balastu realistické drobnokresby, tak může nabýt až shakespearovského rozměru. Třeba jako Romeo a Julie.
Jste si vědom toho, že operní publikum nebývá tak přístupné osobitým výkladům jako vaši činoherní příznivci?
Vím, že tenhle můj výklad vyvolá diskuse. Ostatně i zpěváky jsem musel požádat, aby zapomněli na všechno, co kdy s Toskou zažili, a na inscenace, v nichž slavili úspěchy, a zkusili to ještě trochu jinak.
Činoherní režisér, inscenující poprvé operu, se občas dostává do netušených situací. Také jste si prožil nějaké to překvapení?
Kolega J. A. Pitínský mi kladl na srdce, že si mám hlavně ohlídat, aby protagonisté, co spolu vystoupí na jevišti při premiéře, se předtím alespoň na jedné zkoušce setkali. Nedá se nic dělat, vzácné hlasy jsou světovým majetkem a nelze si je přivlastňovat na dlouho. Ale i tak jsem žasl: sólisté přijedou a zase odjedou, a já se od nich pak dozvím, že byli ještě včera někde, kde já v nebyl v životě - a ani nebudu. Je v tom něco téměř surreálně krásného.
| Pucciniho Tosca je přece krvavý kasaštyk! (recenze hudební publicistky Věry Drápelové) |
|
Režiséři její inscenační tradici nenabourávají často. Vladimír Morávek, debutující v opeře, postřehl hlavní problémy Tosky a chvályhodně se pokusil zaujmout postoj k afektovanosti, extrémnosti Pucciniho opery a vyhmátnout z ní něco jiného než velmi zručný krvavý kasaštyk v kašírovaných kulisách. Jeho inscenace začíná pohřbem hlavní hrdinky, děj se odvíjí jako retrospektiva plynoucí na malém vyvýšeném prostoru: pod ním tu a tam přejde pohřební průvod a bíle oděná dublérka Tosky, zjevuje se i oživlá madona a anděl. Jak pomíjivé jsou pozemské tužby, strasti a spory tváří tvář smrti a věčnosti! Tři lidé tu jsou živí, a netuší, že za pár hodin... Nakonec si duše milenců padnou do náruče a jejich láska alespoň v nebi zvítězí - i nad umělými vlkodlaky se svítícíma očima, kteří se v kouřové cloně vynořují coby převtělení zloducha Scarpii. Bylo by krásné vydolovat z Pucciniho duchovní velikost a filozofickou hloubku. Jevištní realita je však neúprosná a odhaluje nejen nedokonalost celé koncepce, ale v bumerangovém efektu i omezenost samého Pucciniho. Morávkovy oblíbené symboly a vsuvky, které mohou třeba Maryšu povýšit na sugestivní baladu, působí v hudebně provázané a překotně se řítící Tosce spíše jako vetřelci, kteří marně narážejí na dílo. To se všemi silami brání, nedává prostor k rozvinutí deklarovaného mystéria a neustále se vynořuje ve své původní, naturalisticko-útočné podobě: pokud totiž zrovna na jevišti nedefiluje nějaký symbol, hraje se vlastně zcela konvenční realistická Tosca v realistických kostýmech, navíc často stlačená na maličký, "snový" prostor. Sen a skutečnost se však těžko odlišují, druhé dějství už se navíc odvíjí zcela podle obvyklé šablony, totiž kolem bohatě prostřeného stolu, za nímž hoduje Scarpia. Hlavním problémem je nicméně přílišná tajuplnost symbolů. Při neznalosti inscenačního záměru lze tak celou koncepci vyložit právě naopak - ne jako obhajobu Pucciniho v podobě mystéria, ale jako rafinovanou perzi fláž, tedy právě to, co inscenátoři nechtěli! Z tohoto pohledu najednou umělohmotní vlkodlaci ironicky glosují křiklavě vybarvené, vespod však stejně "gypsové" veristické zlo, madona, andělé a duše zemřelých skrytě karikují teatrálnost a patetičnost kusu, rozsvícené žárovčičky při Cavaradossiho árii ve třetím dějství jako by jízlivě napovídaly: hle, hudební kýč. Jitřit divákovu fantazii je výborná věc, ale v labyrintech režisérovy představivosti se dá snadno zabloudit, pokud jimi on sám nenapne jasnou červenou nit. A přece občas inscenací probleskne okamžik prozrazující Morávkův talent pro operu: třeba mozaika s plavou kráskou, pozvolna př echázející jako na diaprojektoru v pohled do chrámové lodi, anebo závěrečný výstup, kdy Cavaradossiho přelud pomalu přichází celý v bílém a Tosca zoufale vykřikne a ucouvne (nemusí přece pokaždé zdrceně objímat mrtvolu na zemi). Kdyby to podobně bylo vymyšleno celé, možná spíše abstrahováno a očištěno od všeho dekoru než přeplněno matoucí symbolikou, kdoví... Kdoví také, co by bylo, kdyby úspěšný činoherní režisér uvyklý na malé sehrané ansámbly věděl, jak vést pěvecké individuality. Vlastně jen Eva Urbanová, vokálně působivá zvláště v lyrických pasážích, se snažila předestřít hereckou kreaci. Peter Dvorský, zpívající chronicky pod tónem, Cavaradossiho spíše jen pózoval než hrál; ani Ivan Kusnjer, pro jehož lyrický baryton je Scarpia příliš dramatický part, neztvárnil svou postavu zrovna přesvědčivě. Představitelé epizodních rolí jako by na jevišti nebyli vůbec. Dirigent Oliver Dohnányi se s orchestrem v zásadě vyvaroval příliš křiklavého zvuku a dosáhl poměrně vyvážené interpretace. Bez psychologických portrétů ovšem Tosca ztrácí smysl, ať je v ní třeba sto vlkodlaků. |
