Eva Olmerová po sobě zanechala roztříštěný archiv nahrávek

Výběrové album s názvem ...jak dynamit si vzalo za cíl doplnit obraz zpěvačky Evy Olmerové o nahrávky, které z větší části nebyly dosud k dispozici na žádných nosičích. Takových je z celkového počtu šestadvaceti na cédéčku sedmnáct.

Eva Olmerová: ...jak dynamit

Eva Olmerová (1934–1993) je jedním z oněch smutných případů českých zpěváků, o kterých panují velké legendy, pamětníci vzrušeně vzpomínají na jejich koncertní výkony, ale pro ty, kteří dobu jejich největší síly nezažili v posluchačsky, či přesněji koncertněnávštěvnicky aktivním věku, se moc důkazů o jejich mimořádnosti nezachovalo.

Eva Olmerová v tom jistě není sama. Totéž můžeme říct o Jiřím Schelingerovi jako rockerovi, Karlu Hálovi jako swingaři nebo Vlastě Průchové jako zpěvačce moderního jazzu.

To, proč dobové nahrávky všech zmíněných osobností až na výjimky daleko pokulhávají za vynikající pověstí, kterou v českém hudebním panteonu mají, je nutno především přičíst dobovým okolnostem. Nahrávat seriózně a na patřičné úrovni jazz nebo rock prostě bylo u nás až do roku 1989 strašně těžké, jakkoli ty nejvýraznější žánrové počiny ukazují, že se to občas dalo.

V případě Evy Olmerové možná hrála trochu roli i jistá její osobní „neukázněnost“, ale zejména snaha obsáhnout žánrově velmi široké pole – v rozporu se zažitou představou se totiž nejen nevěnovala pouze jazzu, ale ani se za čistě jazzovou zpěvačku nepovažovala.

Nezval i Deczi

V tomto ohledu album ...jak dynamit skutečně velmi dobře reflektuje zpěvaččin záběr – od jazzových standardů v tradičním i moderním duchu přes popové, muzikálové a filmové písničky až po staropražský folklor a trampskou muziku.

Eva Olmerová

Najde se zde pár songů, které jsou výborné, výtečně nazpívané, a na rozdíl od většiny disku není třeba mít vážné výhrady ani k jejich aranžmá a zvuku. To je zejména úvodní pětice písní, převzatá z televizního pořadu Blues (1969) věnovaného hudbě Jana Tomšíčka. I tři skvělé texty Ester Krumbachové, o zhudebněné Nezvalově básni Jak se jmenuje avenue nemluvě.

Bezesporu zaujme nahrávka Evy Olmerové s Jazz Celulou Laca Decziho z roku 1983 ve slavném Basin Street Blues, která však trpí přece jen „televizním“ sterilním zvukem. Milý je Cigaretový dým začínající dvojice Skoumal+Vodňanský v nahrávce z roku 1964.

Ale některé písničky měly v archivu zůstat. Třeba takové Nezoufej nepomáhá ani vědomí, že jde o protestsong proti srpnové sovětské okupaci 1968.