Eva Olmerová: ...jak dynamit
Eva Olmerová (1934–1993) je jedním z oněch smutných případů českých zpěváků, o kterých panují velké legendy, pamětníci vzrušeně vzpomínají na jejich koncertní výkony, ale pro ty, kteří dobu jejich největší síly nezažili v posluchačsky, či přesněji koncertněnávštěvnicky aktivním věku, se moc důkazů o jejich mimořádnosti nezachovalo.
Eva Olmerová v tom jistě není sama. Totéž můžeme říct o Jiřím Schelingerovi jako rockerovi, Karlu Hálovi jako swingaři nebo Vlastě Průchové jako zpěvačce moderního jazzu.
Fotogalerie |
To, proč dobové nahrávky všech zmíněných osobností až na výjimky daleko pokulhávají za vynikající pověstí, kterou v českém hudebním panteonu mají, je nutno především přičíst dobovým okolnostem. Nahrávat seriózně a na patřičné úrovni jazz nebo rock prostě bylo u nás až do roku 1989 strašně těžké, jakkoli ty nejvýraznější žánrové počiny ukazují, že se to občas dalo.
V případě Evy Olmerové možná hrála trochu roli i jistá její osobní „neukázněnost“, ale zejména snaha obsáhnout žánrově velmi široké pole – v rozporu se zažitou představou se totiž nejen nevěnovala pouze jazzu, ale ani se za čistě jazzovou zpěvačku nepovažovala.
Nezval i Deczi
V tomto ohledu album ...jak dynamit skutečně velmi dobře reflektuje zpěvaččin záběr – od jazzových standardů v tradičním i moderním duchu přes popové, muzikálové a filmové písničky až po staropražský folklor a trampskou muziku.
Eva Olmerová
Najde se zde pár songů, které jsou výborné, výtečně nazpívané, a na rozdíl od většiny disku není třeba mít vážné výhrady ani k jejich aranžmá a zvuku. To je zejména úvodní pětice písní, převzatá z televizního pořadu Blues (1969) věnovaného hudbě Jana Tomšíčka. I tři skvělé texty Ester Krumbachové, o zhudebněné Nezvalově básni Jak se jmenuje avenue nemluvě.
Bezesporu zaujme nahrávka Evy Olmerové s Jazz Celulou Laca Decziho z roku 1983 ve slavném Basin Street Blues, která však trpí přece jen „televizním“ sterilním zvukem. Milý je Cigaretový dým začínající dvojice Skoumal+Vodňanský v nahrávce z roku 1964.
Ale některé písničky měly v archivu zůstat. Třeba takové Nezoufej nepomáhá ani vědomí, že jde o protestsong proti srpnové sovětské okupaci 1968.
