RECENZE: Zrodila se herečka. Vlastně jediná, ohlašují Zrcadla ve tmě

Připadají si nešťastní, ač se jim nic neděje. Opakovaný obraz mátožných třicátníků pronikl i do premiérového filmu kin Zrcadla ve tmě, který má však bonus navíc: herečku Alenu Dolákovou.

Alena Doláková ve filmu Zrcadla ve tmě | foto: Aerofilms

Když režisér a scenárista Šimon Holý uváděl svou prvotinu Zrcadla ve tmě na karlovarském festivalu, řekl: „Na FAMU nás strašili, že debut bude plný kompromisů. Ale my jsme je nedělali!“

Taková věta může část publika odradit, neboť „nekompromisní“ znamená zpravidla film umělecký, rádoby umělecký až vyumělkovaný. Také tomu odpovídá hned první nekonečný záběr, v němž dvojice vyplňuje dotazník, aby prozkoumala životaschopnost svého vztahu, a to divák ještě neví, že se výjevy nad dotazníkem několikrát zopakují.

Na druhé straně však již od úvodních minut film ohlašuje zrození herečky. Ať se třeba jen zasměje nebo prohodí „no nevím“, Alena Doláková vnáší do diktátu civilní stylizace silný, současně však přirozený výraz – prakticky jako jediná.

Přitom plní úlohu dvojnásob těžkou, protože nemá představovat ani jednoznačnou krásku, ani výjimečnou tanečnici; naopak právě její hrdinka si ve zvolené profesi uvědomuje vlastní limity s perspektivou celoživotní průměrnosti.

Přesto herečka vyzařuje nenucenou osobitost, ať pláče, cvičí, reaguje na výtky choreografa nebo své matky, jíž scénář přidělil až přehnaně odpudivé vystupování.

Jiná věc je obsah, kterému Doláková slouží, tedy další bezpříběhový nástin podivné generace, která je chorobně přecitlivělá, věčně se vrtá ve svých pocitech a k sebepoznání potřebuje (pseudo)vědecké studie. Ruku na srdce, snad s výjimkou podobně založených vrstevníků to nejsou zrovna činorodí rekové, jací by vyprodávali kina.

Zrcadla ve tmě

55 %

Scénář a režie Šimon Holý, hrají Alena Doláková, Bořek Joura, Eliška Soukupová, Václav Vašák, Markéta Tannerová Šebesťáková, Martin Dědoch

Ani forma, jakkoli přísně soustředěná a bezvýhradně věrná tvůrčí představě včetně výrazné černobílé kamery Jany Hojdové, nejde publiku naproti. Typicky studentské objevování jinakosti, která přitom již dávno zevšedněla, se v Zrcadlech ve tmě navíc násobí podobou tanečního představení, jež hrdinka zkouší, přípravou inscenace ještě mnohonásobně alternativnější než film sám. Ve zkratce: něco z Maryši, něco z Ibsena.

V třicátnickém tápání samozřejmě opět nechybějí obvyklé zastávky od nočních klubů po sex, přičemž z nesmlouvavě artové skořápky se klube vlastně banalita. Nad průměr ji však, vedle tradiční úlitby pro začínající filmaře, staví právě Alena Doláková. Zaujala sice už v televizním Vodníkovi, ale své první velké filmové premiéře odevzdala absolutně všechno.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv