Rok po Zrcadlech ve tmě, která startovala rovněž ve Varech, natočil Šimon Holý znovu příběh viděný z ženské perspektivy.
Pavla Tomicová tady představuje ženu utopenou v sebelítosti, která hledá poslední naději na víkendovém sezení s kartářkou. Bere s sebou dceru, která matčinu důvěru ve vědmu z Vysočiny sice nesdílí, sama by však pomoc také potřebovala.
V podstatě jde o komorní psychoterapii, během níž k sobě odcizené bytosti hledají znovu cestu, psychoterapii založenou opět na režisérových typických dlouhých sekvencích, ovšem také na přesně odpozorované „holčičí“ důvěrnosti včetně dialogů. Třeba když dcera nevěřícně vybuchne: „Mami, takže my jsme tady jen kvůli tomu debilovi, co to zkoušel i na mě?!“
Zatímco mystika od houbiček po rituály působí poněkud uměle a hledání příčin ženských depresí končí vesměs u vztahových banalit, sám proces rozhodně banální není. Zejména tam, kde se ke slovu dostává osvobozující, bezmála šibeniční humor.
Zejména Tomicová se doslova vyprodává, ať zkoumá „ženskou snídani s kontryhelem“, souká ze sebe smutnou rodovou anamnézu „věčné smůly na chlapy“ nebo zoufale loví zbytky sebelásky a sebeúcty.
A třeba jen za skvostnou etudu nešikovné řidičky, která zmateně bloudí, neumí couvat a jízdu plačtivě komentuje „Aspoň vidíš, jak jsem úplně v hajzlu“, si Tomicová jasně říká o festivalovou cenu pro nejlepší herečku.
