U historického seriálu se musí hlídat každá drobnost, i etiketa desky, kterou si hrdina Jaroslava Plesla pouští na gramofonu. „Cožpak už existoval Supraphon? Ještě aby na ní byla Kubišová nebo Michal David, to už můžete pustit rovnou cédéčko,“ láteří režisér Jaroslav Brabec, zatímco štáb hledá co nejvěrnější dobovou nahrávku, ač možná v záběru ani nebude vidět.
Ale nic se nesmí nechat náhodě. Ani v bytě Pleslova inspektora Budíka od ložnice, kde visí jeho svatební fotografie s Lenkou Vlasákovou, přes pokoje dcer po kuchyni s dávným sporákem, ani ve vyšetřovnách policejního ředitelství v Bartolomějské, jež filmový architekt Václav Vohlídal postavil hned ve vedlejším ateliéru ČT.
Dbá se na každý detail: vyšetřovací spisy, laboratoř, konvici na kávu. V podnájmu „mladýho“, jak Plesl a Langmajer říkají benjamínkovi týmu, nechybí nočník pod postelí a Národní listy na stole mají v záhlaví letopočet 1922.
Právě tehdy se sloučila centrální Praha s třiceti osmi místy v okolí, vznikla Velká Praha a státní policie začala pracovat tam, kde dosud působilo četnictvo. Takový úděl potkal Pleslova hrdinu Budíka.
„Jsem rád, že to není šéf, který poučuje, tomu bych se vyhýbal, ani v životě to nemám rád. Má bystrý úsudek, je to typ víc salonní než akční a také trochu světák, protože předtím sloužil v Budapešti,“ vysvětluje herec. „Mrzí ho, že místo vnitřní Prahy dostal na starost nově připojené okrajové čtvrti, přestože není venkovský člověk, nicméně jako dobrý polda svou práci plní.“
Jaké má libůstky? „Rád si ke skleničce a doutníku pustí hudbu, a protože si vzal hraběnku, přejal i chování aristokrata. K republice je loajální, nicméně v zásuvce schovává fotku mocnáře s podpisem, chodí do klubu – a tu jeho lehkou nostalgii bych rád zahrál,“ vyznává se Plesl, který si v dialozích Budíka s manželkou a služebnou vyzkoušel maďarštinu.
V každém z deseti dílů se bude vyšetřovat záhadná smrt, napříč uzavřenými epizodami však seriál sleduje i soukromí policistů. „To mě na tom nejvíc baví: jak detektivní případy ovlivňují rodinné osudy a naopak,“ líčí režisér. Navíc mluví o „luxusním obsazení“ i v jednotlivých kauzách; z těch, kdo procházejí celou sérií, jmenuje Františka Němce jako lékaře, Jiřího Bartošku coby policejního prezidenta a Miroslava Táborského v roli policejního rady.
„Já mám historii hodně rád, zejména do počátku první světové války, nicméně v éře, kdy se náš seriál odehrává, ještě byly znát dozvuky Belle Époque: lidé se uměli chovat, měli styl. A k tomu přistupují bonusy jako stará auta, dekorace, lokace. V předešlých rolích jsem se pohyboval spíše v sociálních nížinách, kdežto tohle prostředí má esprit, úroveň,“ těší Plesla.
Navíc s Brabcem sdílí pojetí žánru: „Zločin je pořád stejný, byť v dobovém seriálu chybějí moderní kauzy kolem mafie, kmotrovství a korupce. Ale mně se líbí atmosféra starších českých detektivek, kde i zločiny, pokud to vůbec lze říci, dovedou být lidské, dojemné, laskavé.“ A režisér slibuje, že názornou krví šetří.
