Má pět Českých lvů, tři za kameru, jednoho za výtvarné pojetí a jednoho za televizní Americké dopisy. Teď natočil prvorepublikovou kriminálku, dosavadní hit jarní sezony.
Kolik diváků jste čekal vy?
Tolik rozhodně ne, takže velká radost a překvapení. Pochopitelně je to také záležitost aktuální koronavirové situace, lidi nechodí do hospody, divadla nefungují, kina jsou temná. Čili „v předvečer“ populační exploze se dostane na chvíle oddechu a jsem rád i kvůli ČT a celému štábu, že smím takové situace s naším seriálem vyplnit. Jako by zločinů lidé neměli dost ve zprávách.
Samozřejmě následovaly internetové diskuse, sledujete je? Nesleduji. Bohužel je to veskrze prostředí, kde si mohou vybít zlost samozvaní znalci. Poslouchám názory těch, jejichž soudu důvěřuji. Jejich kritika, byť záporná, má pro mě smysluplný efekt. A nemusí to být jen odborníci, ale i ti, jimž je takový seriál na nedělní večer určen.
Mě až fascinuje, čeho si diváci všimnou, našli třeba chyby v partii mariáše. I na to máte poradce? Poradců bylo poměrně dost, i na mariáš. Já jsem karty hrál naposledy na pionýrském táboře, teď se věnuji kvartetu s dcerami. Herci, kteří v seriálu sedí u mariáše, byli vyškoleni, aby hra byla perfektní. A byla. Jenže hraný film není dokument, vybírá se „jetí“ záběru, které je nejlepší, pak se střihá a přehazuje. Verismus partie je méně důležitý, tak to prostě je. Nelze sedět na více židlích. Pokud nás někdo chytí na hruškách, tomu se omlouvám, snad to pochopí, když už se dívá tak zaujatě. Poradce na kriminalistiku jsme měli dokonce dva. Radili i kaskadéři, kteří kromě pádů ze střech ukazují, jak dát někomu pěstí tak, aby natáčení mohlo druhý den pokračovat. Měli jsme lékaře na situace kolem zranění, smrti, psychiky. Zbrojíře, pyrotechniky, odborníky na dobovou dopravu. Hodně lidí.
Některým vadí dobová mluva, chybí jim třeba onikání nebo rukulíbám. Hledali jsme jazykový kompromis. Nejde o lingvistickou příručku, ale o vytvoření atmosféry doby. V kriminalistickém žargonu, mluvě podsvětí i maďarštině. Snažíme se o srozumitelnost a věcnost. Slyšel jsem, jak může manželka inspektora Budíka, která je z Maďarska, tak dobře mluvit česky? Proč ne, odjela jako mladá holka z české šlechtické rodiny, vdala se za hraběte, pak se vrátila. Kdyby mluvila špatně česky a měla maďarský přízvuk, zase by tvrdili šťourové, že to je parodie nebo samé titulky. Nelze vyhovět všem. Ale služka u Budíků je opravdu Maďarka, tam nás nechytí.
Všimla jsem si výtky, že k první republice nepatří elektrická kytara, autor hudby Jan Ponocný však tvrdí, že ji nepoužil. Jak to tedy je? Ponocný udělal dobrou muziku. Hodně jsme se radili, i ve střižně s Filipem Issou. Nakonec je to tvar, který respektuje zadání seriálu. Původně jsem chtěl, aby byla hudba drsnější a současnější, „elektrická“ kytara by byla tím nejmenším nedobovým aspektem. Poznámku o kytaře pokládám za názor, který je oprávněný, ale nepodstatný. Jako kdybychom žasli, že se taková podívaná objeví v televizi, když před sto lety televize přece neexistovala.
Ozvaly se i hlasy, že znevažujete masarykovskou éru, kdy prý nebyla protekce, korupce... Korupce i protekce jsou přece staré jako lidstvo samo. Je zajímavé, že si toho někdo všimne právě v Česku, kde je jednání v takovém stylu bohužel tak běžné.
Seriál vychází ze skutečných případů, ale některým divákům připadají policisté hloupí, sami prý uhádnou pachatele dříve. Proč lidé milují geniální soukromé detektivy víc než muže zákona?
Český divák je hloubavý, bezesporu proto, že v dobách před Listopadem musel „číst mezi řádky“, aby se dozvěděl to, co se dozvědět neměl. Ale když někdo přemýšlí o pachateli, je to dobře, někdy to může být chyba scénáře, že diváka podcenil, někdy chyták. Náš seriál však nelíčí jen kriminální případy, ale i příběhy kriminalistů mimo jejich profesi. Neměli jsme ambici vytvořit geniální detektivy, nýbrž normální lidi, kteří chybují, mýlí se, jsou vystaveni stresu z domácích konfliktů; jako my. Poutavost seriálu by měla být v celku, nikoli v předhánění kdo, jak, kdy. Přestože v tom tkví důvod, proč kriminálky fungují. Sám jsem nikdy žádného lumpa neodhalil, protože sleduji, jak vyprávějí kolegové.
Existuje něco jako specificky česká detektivka? Detektivní žánr je u nás oblíbený, i inspektor Budík se v kině dívá na film Dívka s malou nožkou z roku 1919: kriminálka, střílečka, z našeho pohledu už jen legrace. Major Zeman, to byly také kriminální případy, které ovšem povzbuzovaly k obraně socialistických hodnot; to se nám nějak zadřelo pod kůži a stesk po době před třiceti lety stále existuje. Bohužel v jakési modifikaci i u mnohem mladší generace, jež si neumí představit, že by nemohla kdykoli vyjet do světa. Ale v 60. letech se v Československu natáčelo množství velmi dobrých detektivek, na které se dobře dívá i nyní.
Vidíte ještě někdejší řevnivost mezi „vyšším“ uměním čili filmem a „nižším“ čili televizí? Už je dávno pryč. Obě kategorie se prolnuly v přístupu tvůrců, možnostech šíření, náročnosti realizace, hereckém obsazení. Pochopitelně jde o zadání. Nekonečný seriál má jiné parametry a podmínky než onen „velký film“. Nikde však není napsáno, že kvalitou jedno nepředčí druhé. Jde o odpovědnost tvůrců, o nic jiného. I nekonečný seriál potřebuje profesionalitu, a pokud distribuční film dělají truhlíci, je to marnost a škoda peněz. Televizní filmy Netflixu mají větší rozpočty než leckteré hrané snímky ve světě.
Mohou mít Zločiny Velké Prahy pokračování? Šel byste do něj? Pokud by se televize rozhodla pro druhou řadu, byl bych velmi poctěn, kdybych v tom mohl pokračovat se všemi skvělými lidmi, profesně i lidsky, s nimiž jsme natáčeli 135 dní, od ledna do října. To je kus života. Mám i další plány, ale Zločiny Velké Prahy patří k projektům, jaké se neopouštějí.
