Troje tržby, tři šance na Lvy. Co čeká Hřebejkovu trilogii Zahradnictví

Pro režiséra Jana Hřebejka je to projekt největší, pro scenáristu Petra Jarchovského nejosobnější a pro diváky nejnákladnější. Aby totiž viděli celé Zahradnictví, musí do kina jít třikrát.

Šest hodin filmové rodinné kroniky, kterou inspirovaly slavný snímek Ingmara Bergmana Fanny a Alexander nebo seriál Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka Byl jednou jeden dům. Tak charakterizuje producent Viktor Tauš trilogii Zahradnictví, jejíž první část Rodinný přítel vstoupí do kin koncem dubna.

Druhý díl Dezertér pak následuje v září a Nápadník ságu uzavře v listopadu. Současně ji volně napojí na proslulou předchůdkyni, komedii Pelíšky, jejímuž ději Zahradnictví na časové ose předchází.

Návrat k Pelíškům

„Je to vlastně takový návrat k Musíme si pomáhat a pak k Pelíškům,“ shrnul Hřebejk téma soukromých osudů v pohnutých dobách. Tři sestry, jejich muže, děti, příbuzné a přátele sleduje triptych od roku 1939 do roku 1959. Pokaždé tu stojí v centru dění jiná rodina, pokaždé se mění žánr. Úvodní Rodinný přítel ohlašuje „melodramatický příběh lásky, která nesměla být naplněna“.

Prostřední část Dezertér přinese podle tvůrců „vyklenuté silné drama s komickými scénami“ a Nápadník trilogii završí na půdě romantické komedie. „Končíme tudíž smíchem,“ slibují autoři.

Zahradnictví vypráví o třech rodinách: leteckého radiotelegrafisty Jindřicha Rohna, majitele kadeřnického salonu Otty Bocka a vlastníka zahradnictví Miloše Pecky. Rodné sestry představují Aňa Geislerová, Gabriela Míčová a Klára Melíšková, jejich životní partnery pak Martin Finger, Jiří Macháček a Karel Dobrý. Doplňují je dětské postavy a v Rodinném příteli, „intimním příběhu lásky, o níž všichni vědí a všichni musí pomlčet“, si titulní roli zahrál Ondřej Sokol, jenž jako lékař za německé okupace pomáhá triu žen, čekajících na návrat vězněných mužů. A zamiluje se do hrdinky Geislerové, manželky svého filmového kamaráda Fingera.

Jmenovitě k Fingerově postavě Jindřicha se váže asi největší zvědavost. Jde totiž o stejného cholerika stíhaného několika režimy, kterého v pozdějším věku v Pelíšcích ztvárnil nezapomenutelný Jiří Kodet – a zároveň jeho předobrazem byl scenáristův vlastní dědeček.

Finger tedy při natáčení zažíval dvojnásobnou zodpovědnost. „Ale nejvíce mě potěšilo, když mě maminka Petra Jarchovského viděla ve scéně, kdy jednomu komunistovi nadávám a posílám ho na Sibiř. Prohlásila totiž – To je on. To je Jindřich. – A takové věci mi dodávají sebevědomí, pocit, že to snad dělám dobře nebo se vydávám správným směrem,“ věří Martin Finger.

Jarchovský mluví o svém nejosobnějším scénáři právě proto, že vychází z historie jeho vlastní rodiny, z paměti jeho předků. „Když jsem si před pár lety uvědomil, že rodiče mi stárnou a já také nemládnu, řekl jsem si, že by bylo dobré nechat je znovu zavzpomínat na všechny rodinné historky a události,“ vysvětluje autor. Jeho otec se premiéry nedožil, zato matce vynahradil to, že mu z Pelíšků „vypadla“: coby starší sestra Jindřišky se v Zahradnictví objeví. „V éře, kdy se odehrávají Pelíšky, žila už vdaná maminka jinde, ale měl jsem vůči ní takový pocit dluhu, že v trilogii má portrét od narození po svatbu s mým tátou.“

Že musí rozpětí dvaceti let zvládnout herci, maskéři, kostyméři či architekti, není u filmu zase tak vzácné. Ale jak mají trilogii pojmout diváci? „Jde o tři filmy, které na sebe volně navazují, ale obstojí i samy o sobě. Pokud je však lidé uvidí všechny, dostanou celkový panoramatický obraz; dojem, jaký máte třeba po přečtení románu,“ vzkazují tvůrci. A pokud jde o zvláštnosti „trojjediné“ produkce, Tauš míní, že trilogií propojených hlavními postavami existuje relativně dost. „Většinou však jde o produkty vzniklé na poptávku vyvolanou úspěchem předchozího filmu, kdežto v případě Zahradnictví byl formát trilogie výsledkem dlouhodobého vývoje látky, která vznikla z autorské potřeby vyprávět konkrétní příběh,“ říká.

Výhody a nevýhody shrnuje: „Natočení všech tří filmů současně nám v několika směrech umožnilo rozpočet snížit, například by bylo extrémně drahé, kdyby se pro každý snímek zvlášť musely stavět největší filmové stavby naší novodobé historie, jejichž náklady přesáhly 30 milionů korun. Ale na druhé straně třeba herci byli vytíženi celých šest měsíců, kdy nemohli pracovat na jiných projektech a jejich finanční existence tak závisela jen na nás.“

Otázkou je, jak se bude s trilogií dál pracovat od výkazů návštěvnosti přes festivalovou strategii až po soutěž v Českých lvech. Budou snímky vystupovat každý za sebe, nebo dohromady jako jediný projekt? Mohou tedy například herci dostat tři nominace za tutéž roli?

„Po kusech“ i vcelku

„V jaké podobě se budou filmy ucházet o Lvy, budeme řešit s Českou filmovou a televizní akademií. Neexistuje tu zatím precedens. Já bych za nejrozumnější považoval, kdyby se tvůrci hodnotili za trilogii jako celek a herci za jednotlivé filmy. Zdá se mi v podstatě nemožné poměřovat třeba práci kameramana na jednom snímku jeho prací na snímku druhém. U herců je tomu jinak, protože hlavní postavy filmu prvního se v druhém filmu stávají postavami vedlejšími,“ líčí Tauš.

Navíc vede tři oddělená účetnictví i jedno souhrnné, protože každý z filmů i celá trilogie podléhají zákonitostem Evropské úmluvy o koprodukci a specifickým podmínkám filmových fondů jednotlivých zemí. A také prodej díla předpokládá jak „po kusech“, tak vcelku.