Kromě láskyplného portrétu a zajímavého pohledu do zákulisí přinese Inža také kouzelný průlet snímky Jana Švankmajera, který se po smrti skladatele Zdeňka Lišky rozhodl, že dá ruchům přednost před původní hudbou, a Špaljovi při první spolupráci slíbil: „Snažte se, budete v titulcích.“ Byl.
Mistr zvuku se narodil v roce 1940 a od roku 1963 působil na Barrandově; zažil tvůrce typu Karla Kachyni, kteří se zvukařem osobně pracovali na každém detailu, kdežto „dneska už pomalu ani nevíte, kdo to vlastně režíruje“.
Švankmajerova díla označuje Špalj za „mlaskací a bahnitá“, což dokumentují zábavné ukázky, kterak ruchaři dotyčné zvuky vlastnoručně vyrábějí k záběrům Iva Špalje obědvajícího v kantýně.
Zvláštní kapitolu tvoří animovaná produkce včetně Pata a Mata, která zvukařům poskytuje mnohem větší prostor pro kreativitu, a nechybí ani Špaljovo soukromé zázemí, počínaje listováním rodinným albem s výroky „Mami, tady jsi ještě nebyla zrychtovaná“ a konče stříháním vlasů podomácku, při kterém si „inža“ zdřímne.
Záběry z derniéry Kouzelného cirkusu, nejslavnějšího představení Laterny magiky, pak připomenou jiného legendárního souputníka ceněné filmařské gardy, nedávno zesnulého střihače Aloise Fišárka. Zkrátka dokument Inža je nenuceným holdem poctivému řemeslu, jak je po léta vykonávali „staří dobří machři“, před nimiž jejich žáci smekají.
