RECENZE: Lolitka a zasmušilý šarmér. Za polské Studené války studí i city

Před pěti lety dostal Paweł Pawlikowski Oscara za film Ida, letos vezl z Cannes cenu pro nejlepšího režiséra za Studenou válku, která vstupuje do našich kin. Přináší romanci opravdu překrásnou. A studenou.

Polský tvůrce vyšel z vlastního scénáře a volně i z osudů vlastních rodičů, hlavně však z nálady za časů železné opony, která rozdělila hrdiny snímku. Zahořklého muzikanta a mladičkou zpěvačku folklorního souboru hrají Joanna Kuligová a Tomasz Kot takřka bezchybně, přesto se jim vzájemná vášeň nedá věřit. Plní totiž stejně poddajnou úlohu jako ostatní složky, slouží vysoce estetické stylizaci.

A ta je opravdu překrásná, přesně v duchu tvrzení, že filmařovo skutečné mistrovství se prokazuje v černobílém formátu. Od sklonku 40. do půli 60. let, od fresek rozpadlého kostela na polské vsi po jazzové kluby noční Paříže se vypráví obrazem a hudbou, přičemž i lidé, kterým národopisné soubory zrovna k srdci nepřirostly, vezmou „lidovky“ na milost. Do toku vyprávění zapadají s přirozenou nevtíravostí v čele s původní verzí i šansonovou úpravou teskné písně Černé oči, proč pláčete. Ale platí to i pro stalinský hymnus, roztančený rokenrol či socialistický pop.

Studená válka

70 %

Polsko / Francie / Velká Británie, 2018, 89 min

Režie: Paweł Pawlikowski

Scénář: Paweł Pawlikowski

Hrají: Joanna Kulig, Tomasz Kot, Agata Kulesza, Borys Szyc, Adam Ferency, Adam Woronowicz, Adam Szyszkowski, Cédric Kahn, Jeanne Balibar

Kinobox: 73 %

IMDb: 7.5

Ona je pokušitelská lolitka, on zasmušilý šarmér typu Gregoryho Pecka; on v nesvobodě trpí, ona má radši jistotu východní hvězdičky než nejistou kariéru Západu. I když se jejich cesty rozdělí, vídají se. Studená válka je v podstatě souborem nostalgických pohlednic jejich setkání, ale spíše než proklamovaná osudovost vzájemného citu z nich tryská setrvačnost – a hlavně chlad.

Snímek se natolik opájí svou dokonale vycizelovanou formou, že se zbavuje emocí; jako by dvojice kradmými okamžiky blízkosti neživila svou zmarněnou lásku, nýbrž pouhou iluzi o ní. Pak ovšem nelze přijmout ani společné závěrečné gesto romance, na niž je radost se dívat, ale která studí.