RECENZE: Czech Made Man je poctivý mix kokainu, nápadů a vysokého IQ

Vizuálně dokonalé snímky Čechům smrdí. Socialismem podporované heslo Navrch huj, vespod fuj! se nám zkrátka vrylo pod kůži. Formálně vybroušený Czech Made Man režiséra Tomáše Řehořka tak nejspíš tvrdě narazí. Rozhodně si však nezaslouží odbýt s tím, že jde jen o "navoněný" videoklip.

Oprosťme se od legend a mýtů, které Czech Made Mana provázejí. Jinými slovy přestaňme přemýšlet, jestli podnikatel, který zbohatl na "lidské blbosti", skutečně existuje, natož jestli je nám to sympatické nebo ne.

Ani jedno totiž není pro Řehořkův snímek podstatné. Důležité je, jak je natočený a zda i něco říká.

V prvním bodě potvrdil Řehořek pověst jednoho z nejtalentovanějších tvůrců soudobého českého filmu. Na první pohled zmatečné vyprávění, mozaika  poskládaná ze skoků mezi přítomností, minulostí a současností, funguje geniálně, stejně jako dynamický střih a prudké kamerové švenky.

Někdo to může považovat za prázdnou manýru, ke změně názoru však stačí maličkost, začít se na celou tu "podívanou" dívat jinak. Člověk, v jehož mozku se mísí kokain se závratně vysokým IQ, zkrátka nemůže svůj příběh popisovat normálně. A nám tak v podstatě nezbývá, než přijmout jeho ("divnou") perspektivu.

31. března 2011

To mimochodem správně pochopil i jeho ztvárnitel Jan Budař. V monologu, který snímek rámuje, předvede celý rejstřík poloh a jen za pomoci hlasového doprovodu neustále mění divákův vztah k hrdinovi. Ten je tak střídavě vulgární i poetický, jednoduchý i neuchopitelný, agresivní i dětsky bezbranný.

Komentářem, o němž si místy nejsme jistí, jestli nás víc baví nebo irituje, navíc rafinovaně usměrňuje zběsilý děj a nebojí se vstupovat ani do dialogů a nenápadně je tak posouvat. Když se jeho mysl rozběhne až příliš odvážně, sám sebe usadí ("Ale teď už zase předbíhám."), když se mu vzpomínky pod vlivem drog rozmazávají či přebarvují, sám na svou nevěrohodnost upozorní (mohl jsem já vlastně Havlovi operovat kýlu, nebo ne? ptá se při jednom ze svých zaváhání).

Lekce pro "hřebejkovce"

Dojem, že životem Czech Made Mana prosvištíme jako raketa, že ho takzvaně nestíháme, není nechtěný efekt, ale záměr. To však neznamená, by byl Řehořkův film nesrozumitelný experiment. Člověk odkojený hřebejkovskými vyprávěnkami si sice bude muset chvíli zvykat, ale pokud se hned na začátku nevzpříčí, nakonec možná uzná, že má co do činění s obdivuhodně propracovaným a promyšleným tvarem.

Není tedy pravda, že by Czech Made Man na diváka zapomínal. Jen si zároveň dovolí i nezávazně hrát, ať jsou to přímé citace a odkazy na takzvanou drsnou britskou školu a filmy Guye Ritchieho, nebo formální vtípky (schválně se zaměřte na mrkání). Každopádně je to osvěžující a milé.

Jiná věc je, zda nám proklamovaně "jiný" snímek dokáže něco předat i svým obsahem. Pokud bychom se v Řehořkově dílku pídili po nějakých morálně-společenských přesazích, neuspěli bychom. Jakub Vrána, rodák ze Žižkova, který se díky své houževnatosti a bezpáteřnosti vyšvihl z veksláka až na pozici krále internetu, totiž není zrovna hrdina, před nímž bychom chtěli smeknout. Ostatně za vše mluví už jeho pragmatické životní motto: S poctivostí leda pojdeš.

16. února 2011

Logicky se proto nabízí ještě druhá interpretace, totiž vnímat Vránu jako klasického antihrdinu, morálně pochybnou, leč atraktivní variaci na Kajínka, Fantomase nebo Hannibala. Jenže Czech Made Man není ani to.

Smutný muž

Umí sice machisticky machrovat a jisté body může nasbírat i nepokrytecky pozitivním vztahem k penězům a neřestem všeho druhu, nicméně až příliš silně cítíme, že pod slupkou sebejistého provokatéra najdeme jen zakomplexovaného, ztraceného a ve své podstatě zoufalého člověka. Smutného muže, který skoupí všechna "štěstíčka" světa, ale v podstatě mu není co závidět.

V tomto směru Řehořkův film místy připomene velká biografická díla jako Scorseseho Letce nebo Občana Kanea (aniž by tím samozřejmě dosahoval jejich fenomenality), zároveň však naráží na fakt, že na takovou paralelu nemá dostatečně silnou látku.

Což už je nicméně problém scenáristů či ještě spíše dramaturgů. Řehořek udělal maximum a ono maximum je zdaleka víc, než se mu obecně přiznává.

Budař a spol.

Velký díl chvály pochopitelně patří Janu Budařovi, který se do postavy kontroverzního byznysmena téměř převtělil. Nejcennější na jeho obdivuhodném výkonu přitom není zvládnutí svérázné dikce či výrazné gestikulace (která je prý téměř totožná s projevem skutečného Czech Made Mana), ale uměřenost a nadsázka, díky níž ani v těch nejvratších okamžicích nesklouzne k laciné karikatuře.

Czech Made Man

70 %

Režie: Tomáš Řehořek. Hrají: Jan Budař

Kinobox: 62 %

IMDb: 6.1

Právě zásluhou Budaře (a také Řehořkova smyslu pro pointu) nepůsobí lacině četné a někdy značně vachrlaté slovní exhibice ("kopnout bolšána do análního věnečku") ani klišé jako lesbické hrátky ve vaně či drogové orgie v hampejzu.

Budařův  projev navíc skvěle doplňuje vizuální stránka filmu, která kopíruje hrdinův duševní stav od extatické hyperaktivity po totální rezignaci.

Nutno říct, že ač ve srovnání s předchozím Řehořkovým počinem Piko působí Czech Made Man sebevědoměji, dokonalý není. Zdaleka nevychází vše, co bylo zamýšleno a najdou se v něm i místa, kde film vysloveně lapá po dechu. Kamera Antonia Riestra i hudba Káji Maříka si ovšem skvěle rozumějí s Řehořkovou realizační odvahou a originalitou a výsledek je všechno, jen ne plagiát světových hitů nebo do sebe zahleděný experiment (z obojího byl film v médiích obviňován). 

Czech Made Manem si Řehořek osahal možnosti vlastní i filmové a my se jen můžeme těšit, jak s nimi naloží dál. "Americká krása po česku", o které se zmínil v on-line rozhovoru se čtenáři,  je sice odvážný plán, ale tenhle režisér má potenciál udělat z něj skutečnost.