RECENZE: Věčně tvá nevěrná následuje normu, že co český film, to ostuda

Novinka kin s názvem Věčně tvá nevěrná dokonale naplňuje zvyklost, že tuzemské romantické komedie jsou špatné, dojemně špatné, lacině špatné, případně tak špatné, až zábavné, ale hlavně naprosto zbytečné.

Z filmu Věčně tvá nevěrná | foto: Bioscop

Jako zájezdové představení divadelního spolku po sokolovnách – dejme tomu. Ale na velkém plátně se Věčně tvá nevěrná mění ve výsměch řemeslu i publiku. Historka scenáristy Jana Míky má sotva měřítka jedné epizody vztahového televizního seriálu; je naprosto planá, duchaprázdná a ještě morálně pochybená.

Operetní figurky od čínského léčitele přes zahradníka s literárními sklony po vilného exekutora obklopují hlavní trio postav, psycholožku vstupující do manželské krize synovce a jeho ženy. Herci mohou jen opakovat zažité šarže: Vilma Cibulková dámu nad věcí, Saša Rašilov krachujícího sukničkáře a Lenka Vlasáková totéž, co v Ženách v pokušení od Jiřího Vejdělka, tedy podváděnou domácí popelku, která se naučí být zase princeznou.

Což Vlasáková sice umí, ale Míkův text ji vede o několik pater pod Vejdělkův, o celkovém poselství nemluvě. Ve zkratce: poradkyně ordinuje léčbu okatou nevěrou, manželé se mají navzájem přistihnout in flagranti, za což jim teta slíbí osm milionů korun.

Že nakonec všechno dopadne jinak, nikterak neomlouvá fakt, že naprosto krkolomná zápletka by obstála leda v žánru crazy, což Věčně tvá nevěrná rozhodně není, třebaže to asi ve dvou situacích zkusí. Na druhou stranu v předešlé romantické komedii od téhož režiséra, ve Špindlu Milana Cieslara, se zápletka nevyskytovala vůbec.

Věčně tvá nevěrná

Česko, 2018, 92 min

Režie: Milan Cieslar

Scénář: Jan Míka

Hrají: Lenka Vlasáková, Vilma Cibulková, Saša Rašilov nejml., Sára Sandeva, Natalia Germani, Jiří Lábus, Filip Blažek, Pavel Kříž, Denis Šafařík, Jaroslav Černík, Eva Kozderková, Ivan Sochor, Andrea Hoffmannová, Jiří Maryško, Rostislav Pastorek, Dominika Myslivcová, Patrick Markes

Hodnocení: 35 %

Jinak podobnost křičí, sponzorské výrobky se zase cpou pod nos od vycpávkové debaty v obchodním centru po zájezd k moři, který se zjeví bez sebemenší logiky. Předěly mezi scénami připomínají reklamní znělky a lechtivosti je tu asi tolik jako v prvorepublikových veselohrách Vladimíra Slavínského.

Po deseti procentech vybojují jen interní žert se jménem Vladimíra Körnera na školní tabuli, fotbal namísto hudby k postelovým hrátkám a Vlasáková, která by i v pytli přebila veškeré mondénní filmové milenky svého protějšku. Pět procent pak patří povzdechu postavy Jiřího Lábuse, že „všechno už bylo napsáno“ – kéž by se jím tvůrci řídili a nerozmnožovali řád zbytečností.

Už jsme přijali, že ne každý český film musí být událostí; teď hrozí norma, že co český film, to ostuda.