Rekonstrukce okupace 65 % Princip snímku Jana Šikla se podobá dokumentu Novy Cesta ke svobodě, ve kterém se z objevených fotografií skládala mozaika osudů vedoucích k listopadu 1989.
Tady jde o nalezené filmové záznamy profesionální kvality, a to ze srpna 1968, kolem nichž režisér prostřednictvím veřejné výzvy buduje podobnou detektivku. Odvíjí se z ní nespočet dosud anonymních příběhů.
Třeba jak okupační vojáci pochopili dopravní značku 5 t čili povolená váha pět tun jako pět tanků, takže se pod nimi most probořil. Jak sestřičky v nemocnici při střelbě schovávaly děti do místností bez oken.
Jak si jeden ze zasažených dodnes schovává prostřelenou košili. Nebo líčení z nejtíživějších: „Mamince v nemocnici řekli – Váš syn tu je, ale mrtvý. Máma mě pak týden nepřetržitě držela za ruku.“
Stopování minulosti vykazuje napínavé metody od odečítání ze rtů zachycených postav po srovnávání stejných míst tehdy a nyní. Bohužel od jedinečných osudů vypjatých dní film posléze směřuje k typické sebemrskačské esejistice na téma národní povahy za normalizace, počínaje prozaickým „přizpůsobil jsem se, měl jsem rodinu“ a konče barvitým shrnutím „nastoupili páprdové v teplákách z Lidových milicí, marná lásky snaha“.
Každá minuta života 60 % Snímek Eriky Hníkové není tak filmařsky důmyslný, prakticky jde o záznam života jedné mladé slovenské rodiny, ovšem budí bouřlivé vášně. Manželé si totiž předem nastudovali knihu, jak z dítěte vychovat šampiona po všech stránkách, intelektuálně i fyzicky, a svůj plán důsledně dodržují.
Čtyřletý syn má přesně narýsovaný každý den, u snídaně se cvičí němčina, pak běh do schodů na čas a driblování. Hraje hokej, tenis i na klavír, trénuje na hrazdě shyby a prarodičům vysvětluje, že „čokoláda je fuj, mrkev mňam“. I u moře, kde si ostatní děti hrají, běhá na povel. Kamarády nemá; není na ně v rozvrhu čas.
Běžný rodič neví, jestli má jít udat sebe za nedostatečnou výchovu, či hrdiny snímku za ukradené dětství. Když se trochu oklepe, začne se ptát na sociální zázemí lidí, kteří si mohou dovolit věnovat celý svůj čas dítěti a darují mu do branky „sirénu z Ameriky, takovou žádný jiný kluk nemá“. Načež se odborně radí, zda by měli sílu na druhé dítě.
Hníková pozoruje, nekomentuje, nesoudí, ale také nikam příběh neposouvá. Hoch působí šťastně, jenže jiný styl života nezná; a když na závodech podobně pěstěných potomků někteří pláčou, že už nemohou, chce se volat sociálku.
Silné téma; silnější než film sám. Zasloužil by pokračování po letech, až malý kluk dospěje a vybere si svou dráhu sám. Třeba objeví, jak sladké je třeba jen minutu se nudit.
