RECENZE: Náš Marlowe neví, že ho Raluca vleče přes postel do pekel

Obdivovat žánr film noir je pochopitelné, objevovat jeho zákonitosti záslužné, ale opisovat je bez originálního obsahu zrádné. Soukromý detektiv doplatí na záhadnou krásku; to je stará zámořská zápletka nového českého filmu Raluca, celovečerního režijního debutu Zdeňka Viktory, který jde ve čtvrtek do kin.

Opovrhované „žánrovky“ se na našich umělecky povýšených školách léta neučily, tedy ani netočily. A nynější generace, která je křísí, tak činí s vražednou láskou, ještě vražednější nepůvodností a vůbec nejvražednější vážnou tváří.

Raluca

45 %

Česko, 2014, 80 min

Režie: Zdeněk Viktora

Hrají: Jan Dolanský, David Novotný, Helena Dvořáková

Kinobox: 52 %

IMDb: 5.4

Když Václav Marhoul točil Mazaného Filipa, opatřil klasického soukromého detektiva americké drsné školy hravou nadsázkou. Také privátní očko Filip Marold, hrdina filmu Raluca v typově přesném podání Jana Dolanského, jasně odkazuje k Philipu Marlowovi. Ovšem na rozdíl od uprášeného kutlochu svého předobrazu má moderní kancelář úspěšného podnikatele a sekretářku k ruce i k sexu tak věcnému, že hraničí s parodií. Přesto drsný cynik propadne záhadné krásce natolik, že se jí po jedné z erotických scén založených hlavně na mechanickém vzdychání zeptá dychtivě jako studentík: Je to jen sex? Tak by se Marlowe nikdy neponížil.

Spíš něžná než osudová

Ovšem Raluca si prvky nepůjčuje jen z odkazu Hlubokého spánku, nýbrž také z nálady seriálu Cirkus Bukowsky i z rutinních znaků reklam od nočních neonů po dámské podpatky. K manýrám dnes už patří rovněž textové zprávy na plátně, otřepané podsvětí obchodů s prostitucí – pro změnu jde o rumunskou mafii, útržky obrazových reminiscencí i společná koupel, která však nedokáže zastřít laciné triky svádění ani spíše něžný výraz rádoby osudové ženy. Tvůrce si také noir občas vykládá v doslovném překladu jako černo, kde není nic vidět.

Jako celek však prvotinu jménem Raluca poškozují dvě zásadní věci. Předně nulový nadhled, bez něhož mnohokrát omletá historka, kterak si mafiánská milenka udělá z detektiva hejla, nemůže zapůsobit – bez ohledu na to, jestli si hrála z vlastní zvrhlosti, nebo pod nátlakem, tudíž se slzami pozdní lítosti. Druhou zradu představuje až úporně mondénní obal. Což je mimochodem epidemie současné české tvorby, na kterou snad jen vzpomínaný Cirkus Bukowsky zvysoka kašle: drží si totiž styl vyprávění, nikoli vnější dekorativnost. A to je rozdíl.