RECENZE: Ve filmařsky silné Pustině se dávno zapomněli smát

Osmidílná minisérie Pustina, která odstartovala na HBO, určitě patří k filmařsky nejlepším domácím seriálům současnosti. A také k těm nejdepresivnějším.

Divákovi to opravdu neusnadňuje, nehladí ho ani nekonejší. Od první chvíle, byť oklikou přes rafinovaně úhybné manévry, jasně napovídá, že v dramatu ze zapadlé osady hrozí to nejhorší, co se snad může stát: ztracené dítě. Přesto Pustina odmítá nálepku čisté krimi.

Na červenou nit příběhu zmizelé dcerky místní starostky v podání vynikající Zuzany Stivínové navléká korálky sociálních motivů. Patří k nim nejistý osud vsi na česko-polském pomezí, kterou čeká referendum, zda a za jakou cenu se prodá těžařům, ale také dění v místním nápravném ústavu pro mládež, pašování drog, prostituce.

A nad Pustinou vesměs pustých životů vládne sychravo, šedo, smog, mlha, tma vytvářející z měsíční krajiny po minulé uhelné éře přízračné kulisy. Tady může stopa vést ke každému, od členů rodiny včetně duševně nemocného otce dívky, jehož hraje atypický Jaroslav Dušek, přes chovance „pasťáku“ ke stoupencům těžařské lobby. Na vysokou laťku i souhru řemesel je radost se dívat, ač severskou vlnou poučená stylizace činí z Pustiny seriál až příliš vypiplaných rekvizit.

Letité lůžkoviny, igelitové tašky poletující prázdnotou, zvadlé květiny na odpočívadlech otřískaných paneláků, oschlé chlebíčky, dokonce každičký kus prádla na šňůře buduje obraz vykořeněného zmaru tak urputně, až se ocitá na hraně jednotvárnosti – a uvěřitelnosti.

Pustina

75 %

Česko, 2016

Režie: Ivan Zachariáš, Alice Nellis

Hrají: Eliška Křenková, Zuzana Stivínová, Jaroslav Dušek, Jan Cina

Kinobox: 87 %

IMDb: 8.0

Navíc točit bezčasí znamená logicky línější rytmus, byť třeba v závěrečné epizodě jej výbušně dramatizuje odběr vzorků DNA všech mužů ve vsi.
Trochu účelově se řeší podíl rodičů na činech mladistvých, nicméně vzkaz, že nakonec jde vždy o děti, jež kryjeme, hájíme a neznáme, v sobě nese velkou sílu. Větší než dokonale důsledná, ale uměle pěstovaná nálada totální bezútěšnosti.

Izolované komunity z konců světa jsou mezi filmaři napříč hranicemi právě v módě. V Česku však, počínaje Poupaty a konče Raplem, křesaly z bizarnosti jiskřičku naděje a hlavně více či méně hořkého smíchu. Kdežto v Pustině se už dávno zapomněli smát.