RECENZE: Přidáme lavičky, lidi si sednou. Lidský rozměr je plný frází

Dokument Lidský rozměr, který vstupuje do kin, sleduje proměnu velkoměst po celém světě. Ale k obrázkům dává jen fráze.

Jmenuje se Lidský rozměr, točil se v Dánsku, Bangladéši, Číně, Austrálii, ve Spojených státech i na Novém Zélandu, režíroval jej Andreas Dalsgaard a patří k dokumentům aktivistického typu, které zaprodají filmařinu svaté myšlence.

V daném případě myšlence o polidštění moderních velkoměst pod vlajkou ateliéru a stoupenců dánského architekta Jana Gehla, jehož knihy Nové městské prostory a Život mezi budovami vyšly i v češtině. Film se dá chápat i jako reklama jedné škole, neboť oponenti tu chybějí, ale to by tak nevadilo, kdyby se dopustil alespoň jedné neočekávané ideje, aspoň jediného obrázku, který by nebyl ilustrativní.

Lidský rozměr

50 %

Dánsko/Bangladéš/Čína/Nový Zéland/USA, 2012, 77 min

režie: Andreas Dalsgaard

Kinobox: 63 %

IMDb: 7.2

Mluvící hlavy střídají řečnické otázky a překvapivá odhalení - třeba že dříve to bývalo jiné, že města jsou stále větší, že zlá auta zabírají místo hodným bicyklům nebo že stačí dát na ulici lavičky a lidi hned usednou.

Škoda, protože jako obrazový cestopis je Lidský rozměr opravdu zajímavý, přinejmenším ve dvou ze svých pěti kapitol. Jednak díky vskutku fascinujícím rozměrům Číny, jednak díky proměně úzkých průchodů zadních traktů domů Melbourne v hospodskou čtvrť.

Jenže originální okamžiky se těžko probíjejí nudou vzletných frází typu "živoucí lidskost" nebo "člověk je chytré zvíře". Snad. Ovšem tenhle doslovný filmový plakát se obrací spíše k hlupákům.