RECENZE: I na plátně zůstal neuchopitelný Jan Palach záhadou

Nepoví skoro nic, co bychom nevěděli, neprovokuje obsahem ani tvarem. Přesto má film Jan Palach smysl. Díky hrdinově trvalé neuchopitelnosti.

Kdo byl Jan Palach, ví u nás každý. Jaký byl, to je naopak záhada, kterou se nejnověji snaží rozluštit režisér Robert Sedláček. Snímek Jan Palach, který jde do kin symbolicky 21. srpna, se pokouší vysvětlit, co se dělo v mysli studenta, který se upálil, aby probudil národ z odevzdanosti po okupační invazi.

Režisér Robert Sedláček, který v Českém století i v Bohémě balancoval mezi kádrováním a schválností včetně tolikrát propírané nahoty historických osobností, se tentokrát drží při zemi. Možná jej svazoval akademický scénář Evy Kantůrkové, spíše však vlastní nejistota ohledně postavy, kterou sám označil za „unikavou“. Zjednodušeně řečeno stál před otázkou, jak Palacha představit, aby nevznikl ani mramorový blíženec Mirka Dušína, ani mátožná postava studentského blouznivce s mesiášskými sklony.

Musel tedy sáhnout ke kompromisu, aby zjistil, že v některých případech je to jediná cesta. Viktor Zavadil v titulní roli sice občas působí až příliš vzorově, jako hollywoodský prototyp Hugha Granta, nicméně bezprostředností neokoukané tváře se příjemně liší od více či méně strojených projevů kolegů.

Po symbolickém prologu dětského bloudění ve sněhu se děj přenese do chronologického modelu, od brigády v Kazachstánu se vzpourou „blafy nežereme“ a s podporou ruského vrstevníka přes podzim roku 1967 se zásahem proti vysokoškolákům ze strahovských kolejí až po tanky, skleslost, smrt.

Vyvažuje fakta a domněnky

Tedy žádné ornamenty, žádné složité čarování s časem, žádné výstřelky vypravěčského ega; Jan Palach přináší tradiční popis, jehož hybnou silou je neustálé vyvažování faktů a domněnek, doložitelných událostí a domnělých portrétních rysů.

Někdy se hrdina „tiché, vážnější povahy“, jak o něm mluvili spolužáci, kreslí poněkud prvoplánovými prostředky. Třeba když si s kamarády u piva objednává raději kávu nebo čaj, hlavně však ve všech rozpačitých intimních scénách, jež zjevně mají pouze ilustrovat, že ani filozofovi nejsou záležitosti lásky cizí, třebaže si vyslechne laskavý vtípek, že vypadá jako postava z Jiráska.

Jan Palach

65 %

Režie: Robert Sedláček

Scénář: Eva Kantůrková

Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Jan Vondráček

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.6

Pamětníkům zase může vadit přemíra dobových vysvětlivek, počínaje výrokem „Smrkovský je tvrdej!“ a konče zrušením cenzury, nicméně nálada účinkuje. Soukromá díky neskutečné Zuzaně Bydžovské, střídmé herecké císařovně snímku v roli Palachovy matky, společenská kvůli 21. srpnu 1968, jehož zobrazení zkrátka člověka vždycky znovu zasáhne. V Janu Palachovi se navíc rekonstrukce tanků opírá o působivou směsici autentických vět z rádia, tónů hymny, stíhaček a střelby; rýsuje se nominace na Českého lva za nejlepší zvuk.

Nicméně sám Palach zůstává i na plátně záhadou. Tichý, přemýšlivý pozorovatel; přitom věcný systematik, ať topí nejslabší štěně, nebo chystá své sebeupálení s takřka nesnesitelně nastavovanou důkladností. K rozhodnutí jej posouvají okatě návodné zkratky: plakáty v ohni, bezstarostná televizní estráda, kázání v kostele. Pak přijde chvíle, jež ukáže umění, kdy skončit.

Film Jan Palach je bezpečný, střízlivý, skoro usedlý. Ale poctivý po stránce řemesla i v přiznání hrdinovy trvalé neuchopitelnosti.