RECENZE: Jedna Godzilla, dva rogalisti a dav volající Bože!

Ano, trikově se Godzilla vytáhla, zvláště kdyby ji případný pamětník poměřoval japonským originálem zrozeným před šedesáti lety. Jenže dotyčný pamětník by těžko snesl zvuk či spíše řev novinky, budící fyzickou nevolnost, a slavné 3D by možná rád vyměnil za původní půvab nedokonalosti.

Velkofilm, který ve čtvrtek vstupuje do Česka, je sice ještě pořád pohádka, ale naočkovaná trojkombinací japonské klasiky, hollywoodské kuchařky a technologické revoluce. Navíc plýtvá přívlastky.

Godzilla

65 %

USA, 123 min, titulky

Režie: Gareth Edwards

Hrají: Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche

Je cestovatelský, neboť v rozmezí patnácti let vede z Filipín přes Japonsko a Havaj do San Franciska.

Katastrofický, protože kde Godzilla zadupe, nechává rozvaliny.

Ekologický, svět si přece vyžírá, co si jadernými pokusy nadrobil.

A rodinný, jelikož po nejkratší roli v kariéře Juliette Binoche její filmový syn dospěje a jako před lety jeho otec zvažuje, zda chránit svou rodinu, či veškeré lidstvo včetně dětiček a psů, jimiž film hýří.

Bez prezidenta

Ale koho to zajímá, jde se přece na Godzillu! Už první černobílá ještěrka z roku 1954 ničila domy mávnutím ocasu, nyní jen povyrostla, zbarvila se a plynuleji se hýbe. Ve druhém dílu z roku 1955 se poprala s jinou stvůrou, což Hollywood též použil a znásobil: tokající párek příšer připomíná dílem obří kobylky, dílem urostlé rogalisty. Klasický spor vědy a síly - necháme to na přírodě, nebo zapojíme armádu - se prolne do běžné spirály vydírání, napínání, bafání a čekání.

Ovšem spirály dobře natočené. Do paměti se vryje město duchů po dávném výbuchu, tsunami v Honolulu, drama na mostě (ač Zrození Planety opic mělo podobný nápad dřív) či noční výsadek, náladou podmanivý, přízračný, člověk je skoro v pokušení říci umělecký. Hudba Alexandra Desplata zosobňuje rovnocennou partnerku praještěra, rozhodně vydatnější než lidské mátohy, jejichž herectví se omezuje na zírání a volání: Bože! Propána! To jsem v životě neviděl!

S charaktery, psychologií, neřkuli vývojem postav se tým režiséra Garetha Edwardse vskutku nezdržuje, a vlastně pro ně nezískává ani sympatie. Jako by veškeré emoce přehrával na nešťastná zvířátka v bratrovražedném evolučním souboji - efektním, ale zdaleka ne tak fascinujícím jako v okouzlené Cestě do pravěku.

Prostě přepočteno na procenta Godzilla, ať se staví na zadní sebevíc, dosáhne jen k solidní řemeslné šedesátce. Pět procent má navíc za tu úlevu, že americký prezident tentokrát zůstal mimo obraz.