RECENZE Soukromá válka pana Wilsona: O muži, co vyhnal Rusy, a politice to jde i zábavně

Ve filmu Soukromá válka pana Wilsona se sešli tři skvělí herci: Tom Hanks, Julia Robertsová a Philip Seymour Hoffman. Jde o skutečný příběh ze zákulisí politiky.

Ten příběh se opravdu stal, ale to není podstatné; důležitější je, jak jej režisér Mike Nichols ve filmu Soukromá válka pana Wilsona vypráví.

Pro kuriózní látku o trojici, která změnila novodobé dějiny, mohl zvolit seriózní drama; ale vybral si lépe. Natočil v podstatě britský politický sitkom s notnou dávkou nadsázky, brilantními hláškami, trpkou příchutí - a s výbornými herci.

Když se kongresman rozzlobí
Kdo je Charlie Wilson v podání Toma Hankse, kterému se tiše povedlo vyhnat Sověty z Afghánistánu a urychlit pád komunismu? Texaský kongresman, který rychle odhlasuje, co je třeba, a věnuje se večírkům, whisky, ženám. Ale fakt, že Amerika proti ruskému vpádu do Afghánistánu vlastně nic nedělá, ho zdravě naštve.

Soukromá válka pana Wilsona

70 %

USA, 102 min.

režie Mike Nichols,

hrají Tom Hanks, Julia Robertsová, Philip Seymour Hoffman, Amy Adams

Kinobox: 70 %

IMDb: 7.0

A když se naštve, dovede vyvinout nečekanou energii. Za pomoci selského rozumu a dvou svérázných kumpánů, příležitostné bohaté milenky alias Julie Robertsové a zhrzeného agenta CIA v podání Philipa Seymoura Hoffmana, seženou peníze na pořádné zbraně i zákulisní cesty, jak je Afgháncům dopravit.

Hanks v hlavní roli coby pohodář, který z mejdanu jede hlasovat o skautském zákonu, o němž nic netuší, je naprosto přesný; nejde přes míru ani pod ni, bezpečně míjí karikaturu politika. Lehce odkvetlá, leč půvabně jedovatá, živočišná a neřiditelná hrdinka Robertsové k němu dokonale sedne.

A přesto nad nimi ční Hoffman, jejž právem nominovali na Oscara za postavu zdánlivě neškodného, rozšafného tatíka šerifovského typu, jenž umí řvát na lesy i kout nedozírné intriky hodné Jamese Bonda. Ale pozor, skvostná trojka spiklenců nepředstavuje žádné nebesky ušlechtilé spasitele: jsou prostě jen rozzlobení, činorodí a nekonečně hraví.

Trailer k filmu Soukromá válka pana Wilsona

Po filmařské stránce se Soukromá válka pana Wilsona sice nijak nevytáhla, ale zdobí ji scénář chytrý jako sto čertů, duchaplný a okouzlující tím suchým úsečným cynismem, jenž nedá zestárnout britskému seriálu Jistě, pane ministře.

V kostce jej vystihuje třeba kratičký dialog „Proč Kongres nic nedělá? - To je taková tradice“ či hrdinův trapas během sezení u prezidenta Pákistánu, kde si jako buran neznalý poměrů objednává whisky. Diplomatický rozhovor, který tu absolvuje, je velezábavný, ale také ostrý jako břitva; následná návštěva uprchlického tábora mírně zavání citovým vydíráním, ale pro přerod lehkoživky je nevyhnutelná.

Vysoká škola politiky
Hlavní kouzlo filmu však spočívá v exkurzi do zákulisí velké politiky, kde se kšeftuje, smlouvá, zapírá a takřka omylem občas i něco užitečného udělá.

Způsob, jakým se vyrábí tiskové prohlášení, když na hrdinu prasknou intimní aférky; výměna „něco za něco“ mezi výborem pro bezpečnost a výborem pro etiku; groteskní scénka, kdy Hoffman veze jako dar do Egypta „břišní tanečnici“ neboli slečnu od tyče; to jsou chvíle, kdy by člověk scenáristu objal.

Přečte-li si divák občas noviny a tuší, jak si asi stály vztahy mezi Egyptem a Izraelem, pak se baví vážně královsky například nad kulišárnou, která z obou zemí učiní spojence.

Za politickou oponou vládne humor třeskutý a plný skepse, černý, účelový, ohavně pragmatický, absurdní a smutný, ale plně funkční. Navíc odhaluje, jakou dávku komediantství politik potřebuje, aby pohnul soukolím; kolika páprdům musí podkuřovat, slibovat či hrozit. A přitom sám není výlupek ctností.

Soukromá válka pana Wilsona je zkrátka vysokou školou politiky, tak chytrou a vtipnou, až se člověk přistihne, že se spolu s hrdiny raduje, jak Rusy převezli. Jenže k té dětinsky ješitné radosti patří i vědomí, co následovalo, a to včetně 11. září. Osudová ironie dějin tak dává nevšední komedii hořkou příchuť.