RECENZE: Milenci, vrazi a nosiči světélek naděje

S legendami je kříž. Známé příběhy by měl filmař buď drze překopat od základu jako třeba F. A. Brabec Kytici, nebo je raději nechat spát. Režisér Viktor Polesný udělal z kultovního románu Vladimíra Párala Milenci a vrazi vlastně filmy dva. Nejdříve se snaží Párala postihnout, v závěru ho popírá.

Zlata Adamovská jako Zita Gráfová ve filmu Milenci a vrazi, za nějž byla nominována na Českého lva. Jejího obdivovatele hrál Jiří Langmajer. | foto: Archiv MAFA

První část filmu má silnější i slabší místa, druhá, moralita s kýčovitými symboly, přichází naprosto odjinud. Pak už nejde o Párala, nýbrž o jeden z mnoha „živočichopisů“ lidských citů. O film toho druhu, které se mezi známými hodnotí slovy: Já ti ani nevím...

Milenci a vrazi

50 %

ČR, 108 min, 2004

režie Viktor Polesný,

hrají: Jiří Langmajer, Zlata Adamovská, Veronika Žilková, Ondřej Vetchý

Kinobox: 52 %

IMDb: 5.3

Film obsah knihy ctí, její vyznění opravuje a za osobitý autorův styl nemá náhradu. Páral vyniká právě způsobem vyprávění, zlehčujícím odstupem, kouzly s jazykem. Třeba při orgiích jeden hrdina „trochu zapálí ubrus“ a další rabují spíž v pořadí daném cenou konzerv, i budování manželských hnízdeček charakterizují obálky na peníze s nápisy Auto, Švédsko, Různé.

Najít pro tak nevšední literární hru stejně jedinečný filmový výraz je těžké a také se to nepodařilo - písničky 60. let tuhle roli neplní, vytvářejí spíše nostalgickou než ironickou kulisu doby.

Škoda, protože totální zatracení, ač by bylo svůdně snadné, si film zase nezaslouží. Hlavně díky skvělému Jiřímu Langmajerovi: byť je starší než jeho hrdina, stále vyzařuje přitažlivou dravost mladého muže věčně na startu, přitom už s budoucí únavou v očích. Když se vystavuje slunci na střeše továrny, zatímco na dvoře čeří horký vzduch spanilá jízda dráždivé dívky v montérkách, muži nasazují lačně přihlouplé a ženy zle zakyslé pohledy, vplyne film přesně do nálady letních vášní.

Herecky obstojí i Petra Špalková, v jejíž postavě dříme zárodek shánčlivé paničky, Veronika Žilková coby odkvetlá lékařka poblázněná zpoceným plebejcem, Zlata Adamovská, jež zprvu matnou dámu rozpálí v otrockém sebeponížení, nebo Jakub Prachař, dychtivě opravdový koloušek. Ondřej Vetchý coby jediný spravedlivý je také jediný, kdo může pozemského světce hrát, jinému by divák těžko uvěřil. Slabší je už Kristina Kloubková, svůdná, ale ne pudově posedlá radostí z moci svého těla, a také nadsamec alias Marko Igonda: kus chlapa, leč bez jiskření.

Herecky i režijně kupodivu lépe vycházejí scény hysterie než „civilu“, dobové rekvizity jsou pečlivé, ale zbytečné, příběh by obstál i bez určení doby. Tedy ten Páralův: o zběsilém, nezvratném, groteskním koloběhu světa, kde vždy noví revolucionáři lásky i moci vyhrají, zpohodlní a jsou odstaveni další vlnou vášnivých nováčků, jež čeká týž úděl vyhasnutí. Film však místo sžíravosti používá ornamenty, osudovost není věcná, nýbrž zdobená symboly.

A pak Milence a vrahy postaví doslova na hlavu dovětek z léta 1989, který kromě komunální věštby převratu a éry nevěstinců přivádí světélko naděje - napraveného hříšníka, jenž kosením louky v ústavu pro děti přejímá štafetu dobra. Film tak ústí zcela proti smyslu předlohy, navíc bez Páralova sršatého nadhledu nad podobenstvím i realitou. Polesný prostě neodolal a zkusil lidstvo polepšit. Jenže velkými gesty, bez původní logiky a humoru. A místo nich nic lepšího neobjevil.