RECENZE: Menzelovi Donšajni baví jen v opeře, jinak kážou

Čekala se událost, dostavil se smutek. "Prostopášná komedie", jak své novince říká Jiří Menzel, nemá víc prostopášnosti než párek sněhuláků a smíchu jenom o ždibec víc. Zachraňuje ji starý dobrý Mozart.

Co se stalo, žasne divák, právem zamilovaný do režisérových přepisů hrabalovských či svěrákovských příběhů. V otázce je i odpověď. Menzel, skvělý inscenátor i divadelních látek, nyní neměl předlohu ani scenáristu. Donšajny psal sám. A je to znát.

Donšajni nemají žánr ani příběh, jen tak plynou televizně líným bezčasím maloměsta. Neporadí si bez vypravěčských berliček: Jan Hartl dlouze vzpomíná, jak se jeho rek stal operním režisérem s vášní pro sopranistky, jejichž sestřih rozezpívaných orgasmů patří k nejhravějším nápadům.

Libuše Šafránková vzpomíná, jak její hrdinku okouzlil, obtěžkal a opustil jistý tenor. Seznamovací úvod trvá nekonečně a v Hartlově postavě jako by Menzel hájil sebe: "Nemám potíž s diváky, ale s kritikou."

V divadle, při prozaických operních zkouškách, je přitom na koni, s hudbou pracuje promyšleně,  dovede ji zlidštit, zpřístupnit, zbavit vznešenosti tak jako její interprety od novicek po omšelého svůdníka v podání Martiny Huby.

Donšajni

40 %

Česko, 2013, 102 min

režie: Jiří Menzel

hrají: Jan Hartl, Libuše Šafránková, Martin Huba, Jiřina Jirásková, Ivana Chýlková, Emma Smetana, Václav Kopta a další

Kinobox: 30 %

IMDb: 4.8

Ale sotva je převelí z jeviště "do civilu", zbudou z nich ploché figurky - včetně Šafránkové, jejíž dobrodějka vedoucí děti ke zpěvu kopíruje hereččiny pohádkové úlohy trhlých tetiček.

Opisují se i prvky Vesničky mé střediskové od housera po bouračku, ale hlavně se tu vedou osvětové řeči - jak se ničí památky, jak zlo vítězí nad dobrem,  jak po donšajnech zůstávají ubrečené matky samoživitelky, rovnou ve třech generacích po vzoru telenovel. Krachující cestovky či stánek umění prodaný kasinu, to už je jen zatrpkle kazatelský politický úvodník.

Celé století

Paradoxně tak nejvíc baví sama opera, i díky tomu, že pěvci přehrávají své daleko strojenější, ač slavnější činoherní kolegy. Čest filmu zachraňují i jiná řemesla, od střihu po kostýmy, a především starý dobrý Mozart, jehož Don Giovanni má v okresní produkci zas jiné kouzlo.

Jenže to nestačí. A kdo na Donšajny zajde až po Gravitaci, bude mít pocit, že mezi oběma novinkami téhož roku uplynulo celé století.

23. srpna 2013