RECENZE: První začal, jako první může sitcom Primy Jetelín i skončit

Ne každý, kdo se v pelotonu takříkajíc utrhne skupině, dojede vítězně až do cíle. Přesně to hrozí cyklu vesnických mikrokomedií Jetelín, jímž televize Prima už o prvním srpnovém pondělním večeru zahájí hlavní podzimní sezonu, s náskokem před ostatními stanicemi.

Dejme tomu, že první týden – Jetelín totiž své pětadvacetiminutovky nabízí každý večer od pondělí do čtvrtka – může novinka proti reprízové konkurenci něco uhrát. Ale jakmile nastoupí premiéry jiných seriálů, z výhody Jetelína se stane nevýhoda: o to víc může bít do očí jeho chudoba.

I když sitcom nepotřebuje bůhvíjakou výpravu, kašírované kulisy Jetelína připomínají výprodej dekorací ze studiové pohádky 70. let. Ještě nuzněji však působí obsah. Zaklínadlem situačních komedií jsou totiž bizarní postavy a jiskřivé slovní přestřelky, pokud možno ráz naráz. Obojího se Jetelínu nedostává.

Jetelín

30 %

Režie: Vladimír Balko, Martin Kopp

Hrají: Jan Šťastný, Richard Genzer, Jiří Hána, Jitka Ježková

Prima, 1. srpna 2016

Hrdinové sami o sobě přiznávají, že jsou „dětinský dementi“, což jako jediné východisko zábavy nemůže na dlouho stačit. Navíc línou duchaprázdnost jim tvůrci přidělili v rovnocenných dávkách, takže se vlastně ani nemají s kým poměřovat, střetávat, soutěžit.

Hostinský Bob v podání Richarda Genzera, maminčin mazánek Jindra, kterého hraje Jiří Hána, a Jan Šťastný coby vynálezce Mišák sdílejí kromě sedánek v hospodě společný trvalý sen: sousedku Rózu, kterou milují už od dětství a jíž právě přivedl manžel do domu svou novou favoritku. Jenže Róza v podání Jitky Ježkové nevypadá jako osudová bohyně sexu a také pánské výrazy náklonnosti k ní se omezují na krotké návrhy či na pubertální dárky v podobě nácviku (respektive pouhého náznaku) narozeninového striptýzu.

Z ukázkové várky dokonce čiší dojem, jako by vlídně tuctové figurky bez vyhraněné osobitosti a výbušné výřečnosti vytvářely jenom trpně čekatelský starousedlický komparz pro návštěvy z velkého světa. Zosobňují jej domácké celebritky od televizního kuchaře Ivana Vodochodského po moderátora kutilského pořadu Láďu Hrušku, jenž v jedné epizodě natáčí v Jetelíně reportáž o „zašívacím křesle“, chránícím pány tvorstva před povinnou konverzací s jejich manželkami. Což je jednak příznačný znak zvoleného okruhu lidového humoru včetně nastavení úrovně ženského hlasu „hyena 2 a výše“, jednak jeho prozatímní vrchol, zdůrazňovaný mechanickými dávkami přimíchaného diváckého smíchu.

Čistě účelová novinka zkrátka spadá ve všech profesích do tvůrčí kategorie obživa. Pro představu, kdo za ní stojí: scenárista David Litvák psal po Ordinaci v růžové zahradě pro Novu i Doktory z Počátků, odkud je stylově do Jetelína už jen krůček. Režisér Vladimír Balko doposud točil slovenské rodinné seriály a jeho kolega Martin Kopp má zkušenost od Ulice po Vinaře.

Nicméně průlom od nich zjevně nikdo nežádal. Jak asi zněla objednávka, dostatečně naznačují propagační slogany typu „každodenní srdcovka“ nebo „půlhodinka bezpečí“, případně „začněte večer něčím hezkým“. Hlavně být konejšiví, rychlí, úsporní, nenároční – Jetelín šíří pocit, že čtyři díly vyrobí hravě za jednu směnu – a ve vysílání první; za každou cenu. Přestože se to může rychle omrzet, protože když se odpářou zbytečné mezititulky jako „později večer u Boba“ a neméně zbytečné předěly, zbude nekonečná kuchyňská smyčka dialogové vaty: „Dneska jsou k večeři telecí řízky. – Co za to budeš chtít?“