Oba filmy mají leccos společného: generační blízkost – šestatřicetiletý režisér Pout Radim Špaček je ještě o sedm let mladší než tvůrce 3 sezón v pekle Tomáš Mašín; zájem o historické téma, tísnivou náladu totality a pozoruhodného hrdinu.
V případě Pout jde o příslušníka StB, jenž propadne chorobné posedlosti vůči milence sledovaného disidenta. A aby se jí přiblížil, žene do zkázy nejen její okolí, ale především sám sebe.
Hledají únik
Právě ze zápletky plyne jediná nevýhoda ambiciózní české novinky, neboť se může poukazovat na její zjevnou obsahovou podobnost s německým dramatem Životy těch druhých, odměněným Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film roku 2006.
Nicméně Pouta jsou v tom nevinně. "První verzi jsem měl hotovou na konci roku 2002," tvrdí autor scénáře Ondřej Štindl. A režisér Životy těch druhých před začátkem natáčení Pout vůbec neviděl. Ani doslovnou dobovou politiku, ani její názorné komunistické symboly film nepoužívá. Přesto jeho nálada přesně postihuje daný čas i místo, Československo roku 1982, kde se protne osud několika hrdinů, pro větší autenticitu vesměs ztvárněných méně známými herci.
Martin Finger představuje vytrvalého odpůrce režimu, který však pomalu podléhá únavě a beznaději. Rozptýlení najde v manželské nevěře s mladičkou jeřábnicí v podání Kristíny Farkašové.
Disidentův přítel, zároveň však donašeč alias Luboš Veselý, prozradí romanci důstojníkovi StB, kterého ztvárnil Ondřej Malý. A ten se k dívce upne – možná z nudy stereotypu, možná z pozdní vášně. Podle tvůrců vlastně "ani sám neví, co od ní chce, ale chce to strašně", i za cenu zničení vlastní rodiny a profesionální kariéry.
Podobně jako ostatní postavy hledá únik od reality, jenže každý si pod tím představuje něco jiného – a když se různé typy úniků navzájem zkříží, osudově semelou všechny aktéry.
Role pro Kaisera
Režisér, jenž na sebe upozornil už v roce 1996 celovečerní prvotinou o balkánském konfliktu Mladí muži poznávají svět, ještě totalitu jako dítě zažil. "V roce 1982 mi bylo devět let. Bydleli jsme na pražském sídlišti a já už jsem pomalu začínal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole," vypráví.
"Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně jsem hltal Třicet případů majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale také okupovaly," vzpomíná Špaček.
"Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem tehdy chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty – což byla v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi. A já už jsem se pomalu smířil s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou televizi." Právě pocit rezignace a smíření s podmínkami, ve kterých se žilo, považuje režisér za důvod, proč v Poutech neplýtvá rudými hvězdami, srpy a kladivy.
"Nenormálnost jsme přece tenkrát vnímali paradoxně jako normalitu a komunistické symboly či hesla už dávno nikoho nevyváděly z míry; všichni je již vnímali jako přirozenou a neměnnou součást okolí," vysvětluje.
Mafiánský thriller
Snímek, v němž netypickou roli klamně žoviálního velitele StB vytvořil Oldřich Kaiser, se chystá do kin v osmnácti kopiích. Otázkou zůstává, zda diváci ještě budou mít chuť na další z četných filmových návratů do národní historie.
"Ale příběh Pout by se mohl klidně odehrávat kdykoli, minulost mu pouze dodává pravděpodobnější nádech," přesvědčuje Špaček.
Láká též na film "tak trochu mafiánský", neboť tenhle žánr má prý rád scenárista Pout; navíc StB v podstatě také zosobňovala mafii svého druhu.
A producent Vratislav Šlajer, podle nějž se Pouta pohybují mezi retrothrillerem a komorním milostným dramatem, ještě zdůrazňuje: "Chtěli jsme docílit tvaru, jenž by byl uvěřitelný, pravdivý, bez zbytečných kudrlinek a schválností." Stalo se.
