RECENZE: Ondřej Sokol servíruje Krásno. Není to ani krimi, ani komedie

První film, který podle scénáře, jejž napsal s přáteli, Ondřej Sokol v jedné z hlavních rolí sám režíroval. A první český film, na nějž ve sbírce přispěli fanoušci: zhruba dvě stě tisíc. Svůj název Krásno má podle jezera u Šumperka a diváky začne hledat příští týden; dá jim dost zabrat.

Krásno se totiž od běžné domácí produkce liší, ale zároveň až příliš zjevně pošilhává po stylu bratrů Coenů, na což mu nestačí řemeslo. Hlásí se k žánru krimikomedie, ovšem často opouští jak záhadu, tak smích ve jménu psychodramatu. Obsahuje sice kouzelné jednotlivosti, ale ty nedrží pohromadě. Chvíli vypráví čistě filmově, načež bez varování přepne na divadlo. A stejně klikatou cestu připravuje divákovi.

Krásno

60 %

ČR, 2014, 119 minut

Režie: Ondřej Sokol

Hrají: Martin Finger, Ondřej Sokol, Ondřej Malý, David Matásek

Kinobox: 57 %

IMDb: 6.0

Dva "světáci" se vracejí do rodného města zrovna kolem klíčového jezera, kde v dětství málem přišli o život. Později tam zahynula matka jednoho z nich - zasmušilejšího, výbušnějšího a v hereckém podání Martina Fingera bohužel i teatrálnějšího, zatímco Sokol v roli frajírka působí víc uvolněně. Kamarádi se rozhodnou pátrat, zda na tragédii měla podíl druhá žena ovdovělého, nyní již také mrtvého otce. A přitom si zadělají na potíže s dcerou "macechy", s místní policií i s vlastní nostalgií.

Návrat do nudného hnízda

Pocitově nejpřesnější a lidsky nejupřímnější je právě rovina návratu do míst, odkud tak nedočkavě utíkali za velkým světem. Zase jim připadají nudná, šedá, prázdná, zase mají pocit, že to ospalé hnízdo musí jaksepatří buřičsky, spíše však puberťácky provětrat; třeba když potkají bývalé spolužačky na dokonale provinčním plesu.

Jakmile však proniknou do rodiny "macechy" neboli Jany Krausové, vyprávění melodramaticky ztěžkne. Detektivka, která filmu vrátí spád, přijde až v druhé půli, navíc ji rozbíjí dosti karikované panoptikální duo z pohřebního ústavu - Karel Roden plus Jaroslav Plesl. A k celé změti žánrových prvků přibudou ještě "srandičky z Partičky", jak by se daly nazvat groteskní skeče. Více či méně půvabné, počínaje sledem lapálií se starým autem "zaparkovaným" v bývalém kině a konče hotelovými trampotami jak vystřiženými ze sitkomu Čtvrtá hvězda, ale také více či méně odstředivé.

Jisté je, že Sokol umí - zpočátku - navnadit na dramatické zlomy a že výtečně inscenuje společenské trapno nucených konverzací. Jenže v nákaze maloměstského bezčasí na sebe nabalují líný ráz stojatých vod a sama pomalá melancholie nenahradí žánry, mimo něž se Krásno tak okatě staví. Film se bortí ve sled různorodých výjevů. Občas se člověk usměje, například při variaci místních poldů na šerify ze Zapadákova; občas přizná překvapení, dejme tomu při vskutku mohutné fackovací scéně matky s dcerou. Občas zalituje, že si režisér připravuje pointy žertů až příliš zjevně nebo že se uchyluje k manýrám typu kapající kohoutek či telefon vypadlý z ruky.

Trocha shovívavosti

Ale hlavně si neví rady s finále, které smíchá prvky krvavé parodie s úvahami o smyslu života. Osudový kruh se naplňuje, což o to, ovšem to se děje ve všech filmech založených na vzkazu, jak nebezpečné je šťourat se v minulosti. Ano, kamera Tomáše Sysla i hudba Jana P. Muchowa si drží styl, z herců v epizodách utkví Ondřej Malý či David Matásek, nicméně pouze zkušený mistr by zvládl to rozhodující: najít důsledný milimetrový odstup pro nevážné líčení vážných věcí, nikoli střídání jednoho s druhým.

Na druhou stranu jde o debut, krapet shovívavosti je na místě tím spíše, že český film už zažil neporovnatelně strašlivější prvotiny. A nad průměrnou známku povyšuje Krásno fakt, že se jím autoři vyplatili z dluhu, který zná důvěrně každý smrtelník, tedy z výčitek vůči vlastním rodičům. I když tak učinili způsobem, který by jejich blízkým nejspíš lehce zamotal hlavu.