Do sychravě westernové nálady braniborského městečka najednou vtrhne zvuk motorů, jeden vůz přiváží z Česka Zdenu Mašínovou, druhý jejího staršího bratra Josefa, který přiletěl ze Spojených států. „Tak jsem dorazil,“ vítají se na místech, kde ona stojí poprvé a on se stává jejím průvodcem.
Právě tady, na železniční stanici Uckro, se v roce 1953 pětice bojovníků proti komunismu pokusila probít na Západ. Prošli jen tři, Milan Paumer a oba bratři Mašínové. „Na nádraží už na nás čekali policisti. Radek sáhl po pistoli, já taky,“ zmiňuje Josef bratra Ctirada, který zemřel před šesti lety v Clevelandu.
„Počítáme s polemikami, ale jak název napovídá, díl Mašínovi je věnován celé rodině a jejím osudům, nejen bratrům. V té podobě také námět prošel naším poradním kolegiem, došlo k názoru, že Mašínovi jako rodina si poctu v rámci elity národa zaslouží,“ líčí kreativní producentka Alena Müllerová.
K pochopení kroků obou bratrů je třeba znát právě celou rodinnou historii. Generála Josefa Mašína, člena legendární odbojové skupiny Tři králové, popravili nacisté. Ani při krutém mučení nikoho neprozradil a jeho poslední vzkaz dětem Ctiradovi, Josefovi a Zdeně zněl – Nebuďte nikdy otroky.
Rodina Mašínových za války v roce 1944. V popředí zleva Zdena Mašínová, babička Emma Nováková a Zdena Mašínová starší. Vzadu bratři Josef a Ctirad.
Ctirad Mašín na snímku z roku 1951, kdy byl zatčen. Bylo mu jedenadvacet let.
Synové dostali v roce 1945 od prezidenta Edvarda Beneše vyznamenání za osobní statečnost v době války. Gestapo věznilo i jejich matku Zdenu Mašínovou, ale o život ji připravilo až komunistické vězení. Její bratr Ctibor Novák byl popraven v 50. letech se Zbyňkem Janatou a Václavem Švédou, kteří patřili do skupiny jeho synovců, ale byli při útěku přes tehdejší NDR dopadeni.
„I když jsme už byli venku, zkoušeli nás dostat. Čtyřikrát se pokusili o můj únos, pokaždé přes známé, do kterých bych to nikdy neřekl,“ vypráví Josef Mašín v profilu pro GEN, který natočil Jan Novák. Za knihu o Mašínových nazvanou Zatím dobrý dostal režisér cenu Magnesia Litera. „Napadlo mě, že Josef se Zdenou by se mohli sejít v městečku Uckro, přes které bratři v roce 1953 utíkali a kde jejich sestra dosud nikdy nebyla,“ popsal Novák natáčení sourozeneckých vzpomínek v tamním hotelu. Sám prý žádný tlak nezažil, „jen že je to citlivé téma“.
Nakonec získal devatenáct hodin záznamu, takže se zvažuje důkladnější dokument. „Na větší ploše se dají vysvětlit i ty kontroverzní prvky,“ souhlasí s plánem Müllerová.
Chystá i delší film
Do čtrnácti minut, které GEN čili Galerie elity národa pro každý díl vymezuje, se vejdou pouze základní fakta nejen o bratrech, jejichž činy se pro část národa stále blíží více zločinu než hrdinství, ale hlavně o celé rodině, jíž je film zasvěcen. „Postoj otce jsme si uvědomili začátkem okupace,“ líčí syn, jak gestapo rodiče zatklo. Matku dali do cely k Miladě Horákové, ale zemřela až v komunistickém vězení; otce z protinacistické odbojové skupiny Tři králové zastřelili.
Díky vštěpované výchově se logicky zapojili i do protikomunistického odboje. „Chtěli jsme bojovat na straně západních spojenců,“ opakuje Josef Mašín v dokumentu a znovu také vysvětluje násilné akce na domácí půdě: „Naši protivníci nikdy nebyli civilisté, každý z nich byl ozbrojen!“ Na útěku po přestřelce ve stanici Uckro stáli proti přesile: „Jen té noci nás hledalo na dvanáct set vojáků a policistů, o sovětských nemluvě.“ Dva ze skupiny byli dopadeni a popraveni, zbylí došli do Západního Berlína, kde narukovali: „Ostatní chodili v neděli na pivo, my pořád trénovali.“ Ve válce se cítili i po odchodu z armády: „Bratr je pohřben na vojenském hřbitově a já tam budu taky.“
Co se do čtvrthodinky nevešlo? „Třeba zpověď tehdy pětiletého kluka z německé rodiny, která Mašínům v poslední fázi útěku pomáhala; už dospělý syn jezdí za Josefem do Kalifornie a ochotně na kameru promluvil,“ říká režisér Jan Novák, který o Mašínových plánuje delší film.
Nicméně to podstatné stihl pětaosmdesátník Josef Mašín sdělit i v krátkém pořadu GEN, který ČT vysílá 15. října. Nelituje: „Jen je mi líto, že jsem toho neudělal víc.“
