Když před šesti lety navštívil rodiče Markéty Irglové irský muzikant Glen Hansard z kapely The Frames, jejich osudy se začaly prolínat. Stejně jako ve filmu Once, který jim teď v Americe přinesl slávu a na Redfordově festivalu Sundance získal diváckou cenu. Jen ten nešťastný konec se zatím v reálu nekoná - Irglová se za sedmatřicetiletým Hansardem přestěhovala. "Za rok hraní s Glenem nechám," tvrdí. "Holky snášejí cestování hůř, já potřebuju domov."
Jak často se dostanete do Česka?
Vůbec. V červnu jsem se přestěhovala do Irska, od té doby jezdíme po světě a propagujeme film Once. Byli jsme zatím hlavně v Americe, do Evropy se film dostává až teď. Domů už jsem se nějakou chvíli nedostala, ale ona to není zase nějak zvlášť dlouhá doba. Od června to jsou teprve čtyři měsíce. V minulosti jsem taky hodně cestovala, ale vždycky na týden nebo dva. Vlastně mi teprve tady dochází, jak mi chybí čeština a jak je příjemné se domů zase vrátit.
Jste tady označována za Spielbergovu múzu. Co vy na to?
Vůbec se mi to nelíbí. Nemám ráda, když lidé používají jména slavných jako nějaký argument. On sice řekl, že jsem se mu líbila a že ho film inspiroval, ale média to zbytečně rozmázla. Mně stačí, že to řekl, nechci, aby se o tom mluvilo v každém rozhovoru. Protože jestli to, co řekl Spielberg, je jediné, co lidi na ostatních umělcích zajímá, tak mi to přijde zvláštní. Chci, aby lidé na naše umění reagovali, ale nechceme klepat na dveře a prosit někoho, aby si nás poslechl. Když si tu hudbu a film lidi sami objeví a líbí se jim, je to v pořádku. Navíc si myslím, že Spielberg oslovuje jiné publikum než my. Lidi, kteří mají rádi hollywoodské trháky, s námi stejně nevydrží. V momentě, kdy přijdou na to, že nejsme Hollywood, přestaneme je zajímat.
Od koho vás tedy potěšila pochvala, když ne od Spielberga?
Právě že nejvíc vás asi potěší od toho, koho si sama vážíte. Z muzikantů jsme potkali třeba Alanis Morissette, té se líbil film i naše hudba.
Jenže na to jste vy prohlásila, že ani ona není váš šálek kávy.
Tak člověk je za to rád, ale bylo by lepší, kdybych jí mohla říct to samé, potřást jí rukou se slovy: Já jsem taky váš fanda. Takový zatím nikdo nebyl.
Koho tedy vlastně uznáváte?
Určitě Joni Mitchell, ta je fantastická. Nebo Bob Dylan, který Once prý viděl a líbil se mu. To ale vím jen z doslechu.
Právě Bob Dylan vás pozval na turné, je to pravda?
Ano, Glen s ním nedávno koncertoval v Austrálii, ale oslovili nás původně kvůli filmu, který se o Dylanovi teď dělá. V různých etapách jeho života ho hrají různí herci a nás požádali, abychom nahráli pro film jednu písničku. Ta už je hotová, teď nás čeká to turné. To je super.
Vy jste se s ním osobně ještě nesetkala?
Zatím ne, ale i když se na to těším, mám z toho zároveň i trochu strach. Bojím se podobných setkání s vlastními ikonami, protože člověka pak může potkat zklamání. Teď jsem třeba viděla film o anglické kapele Joy Division Control, o které jsem dřív nikdy neslyšela. Po tom filmu jsem si koupila všechna jejich cédéčka. Moc často se mi nestává, že bych někomu takhle fandila.
Objevila jste Joy Division? Vy jste samé překvapení.
Není to hudba, kterou bych běžně poslouchala, to je pravda. Ale ten film mě dohromady s tou muzikou úplně dostal. Náš Once je úplně něco jiného, někdy si říkám, že vlastně vypadá hrozně. Neměli jsme peníze a třeba ten zvuk! Nakoupili jsme nejlevnější formu dolby digital, co jde, takže po téhle stránce to fakt není košer. A navíc je mi vždycky líto lidí, co sedí v kině v první řadě, protože jak se ta kamera celá klepe, je jim z toho špatně. Možná právě proto se mi Control tolik líbil,
protože ten je udělaný perfektně, to byla po Once fakt krása.
Jenže váš film i přesto všechno slaví všude úspěchy. Kdy vám poprvé došlo, že jste slavná?
Někdy v červenci, když jsme přiletěli do Ameriky na turné. Večer jsme přistáli v New Yorku a šli se do restaurace najíst. Ke stolu přišel číšník a začal nám povídat, že se mu náš film moc líbí. Říkali jsme si, že to je hezká náhoda, že zrovna on to viděl. Jenže pak jsme vyšli na ulici a oni nás zastavovali i kolemjdoucí! Na Glena mávali snad na kilometr daleko, jak on má tu zrzavou kštici, tak je dobře vidět. Myslím si, že kdybych šla po té ulici jen já, nikdo si mě ani nevšimne, já jsem taková nenápadná.
Během prvních tří měsíců Once vydělal sedm milionů dolarů. Co to znamená konkrétně pro vás?
Vzhledem k tomu, že šedesát procent toho filmu je naše hudba, tak by to mohlo mít vliv na naši kariéru. V kinech se prodávají cédéčka se soundtrackem, takže se dostane k mnoha lidem. Co se týče peněz, to se uvidí, ale něco bychom vidět snad měli. O tom ale vážně nemám přehled, na to máme naštěstí lidi. V tomhle světě se já neumím pohybovat, jen je mi jasné, že to chvíli bude trvat. Zatím jsme každopádně neviděli ani korunu. Pro nás bude šok už to, když se nám vrátí to minimum, co jsme do filmu vložili. Dělali jsme ten film hlavně pro sebe, tohle je všechno jaksi navíc.
Věřila jste stejně jako vaše postava ve filmu, že úspěch přijde?
Věřila jsem vždycky Glenově hudbě, to máte pravdu. Věděla jsem, že to je jen otázka času. Pro mě je paradox, že to nejsou Frames, kdo je v Americe oslavovaný, ale že jsme to my dva. Mám z toho divné pocity, skoro až cítím vinu, doufám a vím, že se to na Frames přenese. A pak je paradoxní ještě jedna věc - režisér Once John Carney byl původně ve Frames basákem. Glen asi nečekal, že ho nakonec proslaví člověk, který jeho kapelu jako první opustil.
Měla jste ke scénáři jako skutečná Češka nějaké výhrady?
Strašně mi vadilo oblečení. Snažila jsem se Johnovi vysvětlit, že to, jak se obléká a kde ta holka pracuje, vůbec neodpovídá skutečnosti, že je to hrozné! Že tady holky chodí v džínách a tričku a venku nepracují na ulici a neprodávají kytky. Většina z nich dělá v hotelích nebo kavárnách, nikdo z nich už na tom není tak špatně, aby musel pomalu žebrat. Snažila jsem se mu vysvětlit, že až to uvidí lidi tady, budou z toho naštvaní. Jenže on si nenechal poradit, v Irsku žije strašně moc Rumunek, které se takhle oblékají, to ho podle mě ovlivnilo. Myslí si doteď, že lidé tady mají děti hrozně mladí a vůbec má zkreslené představy. Tohle jsem ale nevybojovala, režisér je prostě režisér. Ale podle mě je to škoda, ubírá to filmu věrohodnost.
