Po stránce řemesla sotva. Má téměř nulový děj i zápletku, sklon k ledabylé logice i ke sladkobolnosti, režie zrovna neoslňuje nápady ani herci jistotou.
Příběh patří k těm nejjednodušším: pouliční muzikant a česká emigrantka spojí své hudební talenty k nahrání desky, ale jejich vztah ztěžují minulé závazky.
Na druhé straně Once nahrává rčení, že v jednoduchosti je krása. A důvod, proč na diváky tak spolehlivě zabírá, je neméně prostý: nic neřeší.
Odtud pramení ta opojná úleva, pro niž divák ubitý přespekulovanými filmy plnými otázek, výzev a ambicí rád odpustí režiséru Johnu Carneymu trochu klopotné nasládlosti. Nemluvě o fanoušcích hudby Glena Hansarda, pro něž je Once modlitbou.
Divoký východ navždy
Ostatní si u filmu vystačí s přívlastkem milý. Once začíná milou honičkou se zlodějíčkem, byť už tady přijdou první logické úlety – že by náhodný dobrák hrdinovi půl hodiny hlídal starou kytaru?
Milý je nástup Markéty Irglové ve stylu zvídavé školačky, která neváhá vláčet ulicemi vysavač. Milá je okamžitá důvěrnost páru; chovají se s bezprostředností dětí, což pocitově účinkuje, ač to Hansardovi nesedí k jeho věku a Irglové zase k roli matky.
Milá je scéna, v níž se muž dívce svěřuje v hudebních improvizacích, milé je vysedávání emigrantů u seriálu, z nějž se učí anglicky.
Jenže současně rve uši ochotnický part hrdinčiny maminky, jakoby vzešlé z domácké reality show, a oči děsí dívčino oblečení ve stylu balkánské žebračky před sto lety.
Divoký východ nám zřejmě západní filmaři přilepili navždycky, i ti nezávislí. Nadšení nad scénou, v níž Hansard předvádí zrod písně, zase hravě překryje vzpomínka, jak Richard Krajčo v Comebacku zahrál totéž – a líp.
Zpěvná hudba filmu samozřejmě kraluje, jen by jí člověk čekal víc. Hned první společná – nádherná! – píseň rovněž doloží, že zpívající Hansard už má výrazovou manýru ukřičeného žáka školy prožívání podle Stanislavského, zatímco Irglová si uchovává čistotu – a její sólo u klavíru patří k nejsilnějším zážitkům.
Hudba ano, film ne
Once si zkrátka získává muzikou a jakoby mimoděčnou všedností, až lehce naivistickým kouzlem. Občasnou lítost nad amatérskými chybami potlačí vědomí, že v profesionálním balení by pohádka z hudebního skoro chudobince ztratila půvab.
Neboť pouličních muzikantů, a dobrých, je v každém městě plno, ale jen ve filmu typu Once je obklopují samí přející, chápaví, milí lidé – i ten přezíravý zvukař nakonec zjihne.
A pouze Once si může dovolit tak kýčovité kousky, jako když se kapela v rodinném kruhu mazlí s děťátkem nebo se družně honí na pláži.
V každém případě Once stvrzuje, že věčný zázrak zrození hudby a lásky prostě funguje. Ale zázrak kinematografie vypadá jinak.
Once
Irsko, režie John Carney, hrají Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett, titulky, 86 minut.
Hodnocení MF DNES: 70 %
