RECENZE: Prostě Lucie. A k tomu taky slušný hudební dokument

Název Lucie: Příběh jedný kapely označili tvůrci filmu na jeho festivalové předpremiéře v Karlových Varech za „správně rockerský“. Ale fanoušci by si jej v kinech, kam právě vstoupil, našli i pod prostým Lucie. Našli a zamilovali. Na nic si totiž nehraje.

Režisér David Sís postupuje jako v každém druhém hudebním dokumentu: nabitá aréna vždy elektrizuje, fanynky v extázi přidávají jiskření, a pak se budují portréty jednotlivých členů skupiny od jejich začátků. Bonus však přinášejí vtipné detaily, třeba jeden líčí seznámení v pivnici, na něž se druhý nepamatuje, z archivu se noří třeskuté podobenky muzikantů ve věku náctiletých, provázené glosami typu: „Účes měl jak hřebíky, říkal jsem si - to bude vůl.“

Lucie: Příběh jedný kapely

65 %

Režie: David Sís

Hrají: David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák, P.B.CH.

Česko, 2016, 89 minut

První koncert v roce 1989, první turné 1990, první Děčínská kotva, první cena, první články a brzy poté i první z jejich rozchodů, což rockeři glosují s odstupem let přímo na místě činu: „Tak tady jsme se rozpadli, ale to byl jen začátek jednoho z našich konců.“

Píše se rok 2013, kapela přivádí Vary do varu, i ze záznamu se přenáší výbušná směs charizmatu s energií a nad výroky fanynek se sami muzikanti mlátí smíchy. Jejich nesentimentální racionální nadhled filmu vyloženě prospívá.

„Nakonec jsme do něj zařadili i naše klipy, i když nejdřív jsme si říkali, že se na ně vyse...e,“ vysvětlují bez servítků.

Podobně trousí silácké legrácky „to se nedá zvládnout, tolik ženských“ nebo vystoupení v Londýně shazují „doma to působí světově“, i když kamera nachází ve frontě vesměs krajanky. Ale ať vtipkují o čemkoli, nade vším zůstává jediná nedotknutelná svátost: muzika.

Film se netváří objevně, je však příjemný, svou náladou nakažlivý a vyjadřuje se bez frází i výhybek: „Dost se pilo, přešlo nám to do krve.“

Do příběhu třicetiletí kapely se vejde nostalgie za klubem Bunkr, zábavné soukromé video, kterak po nehodách na motorce postupně ubíhají dny v asijské nemocnici, památný koncert Rolling Stones na Strahově, bubenický souboj otce a syna, vyluzování zvuků na kostky másla či psací stroj, zákulisní nástup do arény při předloňském obřím koncertu i trochu laciné vyvrcholení při předávání jubilejních cen Anděl. Jen jedno jediné do dokumentu nesmí - a je to dobře: jejich rodiny, děti, partnerky, prostě soukromí.

Vystačí oni čtyři a muzika, v téhle říši nemají žádná tabu. A když kamera zkoumá dav posluchačů, co tvář, úsměv, může zaznít ojedinělá věta se stopou dojetí: „Je paráda mít štamgasty.“

Je paráda mít Lucii, i když film o ní funguje hlavně jako pocitový spouštěč divákových vlastních zážitků.