Filmová Laputa je kavárna, přesněji ušmudlaný lokál pro spřízněná nočňátka. Vládne mu dívka, kterou někteří štamgasti provázejí až do kumbálu s postelí - než se vrátí ke svým dětem, manželkám, milenkám. A hrdinka, v níž se Tereza Voříšková dočkala výrazné role, vlastně neví, koho a co chce.
Ví jen, co nechce: žádná studia, žádné cestování, žádné ambice ani poslání. Její svět je Laputa. Věří, že jí stačí. Věční studenti Scenáristka Lucie Bokšteflová je silnější v portrétech žen než mužských figurek a režisér Jakub Šmíd inscenuje náladově přesné, i když trochu monotónní studentské cvičení v daném prostoru.
Fotogalerie |
Zjevně sice cílí na diváckou generaci, kterou zobrazuje a která si jako každé pokolení před ní i po ní připadá výjimečná, nicméně svým způsobem je Laputa zajímavější pro rodiče zastoupené na plátně bohužel jen epizodou matky v podání Ivany Chýlkové. Protože pro dříve narozené může být objevem buřičství polistopadových dětí, zde prezentované nechutí k jakémukoli snažení, průlomu, zájmu, úspěchu.
Věční studenti škol i života - film zbytečně akcentuje umělecké profese kameramana, básníka, muzikanta - zažívají nekonečnou smyčku zauzlených debat, flámů a známostí, pocitově i jazykově výstižnou, ale v trpné bezvýchodnosti začarovaného kruhu paradoxně dost únavnou.
Samota po zavírací době Hraje se živočichopis malé komunity spojené jedním barovým pultem, opravdu výtečnou muzikou a důvěrnou hospodskou žvanivostí o čemkoli včetně výkladu snů, do něhož si každý může projektovat vlastní azylové zastávky na rutinní cestě z práce domů. Jenže navenek pospolité leporelo neumožňuje divákovi vytvořit si bližší vztah k té či oné postavě včetně dívky, kterou všichni chtějí, využívají a se zavírací dobou opouštějí.
LaputaČesko, 2015, 93 min Režie: Jakub Šmíd Hrají: Tereza Voříšková, Igor Orozovič, Alena Bazalová, Marika Šoposká, Petr Stach a další Hodnocení: 55 % |
Jen tak být šťastní Atmosféra rádoby bohémské putyky někdy postačí k vědomí sounáležitosti či k pozdní soukromé nostalgii, filmařsky však zážitek limituje. Člověka pak v mezidobí existenčního kolovrátku maně napadá, jestli hrdinové i publikum vůbec tuší, proč se jejich domovská kavárna nazývá Laputa, jestli znají stejnojmenný létající ostrov pro vyvolené z Gulliverových cest od Jonathana Swifta, jestli vědí o jeho japonské animované verzi nebo o motivu ve filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. Nejen dané souvislosti posouvají Laputu do kategorie artových děl, i když pro část diváků tak činí nejspíše skrytěji než její filmový výraz sám.
Rebelové bez příčiny v sobě nosí pokaždé něco dojemného, ať hodlají měnit svět, nebo naopak „jen tak být šťastní“. Vždy se mohou jedněm jevit podivínsky a druhým naopak sympaticky, když jako postava Voříškové bezelstně přiznají - Ne, nemám gril ani troubu. A nikdy neselžou mile podroušení mimoňové s vděčnými hláškami typu - Co chtít od života? To se musím jít zeptat, mám okno.
Jenže to všechno už tu bylo. A pokud se ufňukané generační sebezpytování drží pouze pocitového bezčasí prázdnoty a zmaru, těžko najde pochopení těch, kdo od mládí očekávají vzpouru. Nebo alespoň víc sebeironie
