Ale o umělcích - a zvlášť tak významných jako Rembrandt - se toho vždycky napovídá hodně.
Svým postavám vdechl nejslavnější vlámský umělec Rembrandt Harmenszoon van Rijn, od jehož narození uplyne letos v červenci 400 let, život i duši. Dokázal konkurovat světově ceněným barokním italským malířům, ač nikdy nestudoval v Itálii. Do svých maleb vtiskl vášeň, již pro něj znamenalo umění.
Jeho díla okouzlovala svět už za jeho života. A další staletí na tom nic nezměnila, jak dokazuje například zápis z deníku malíře francouzského romantismu Eugena Delacroixe z roku 1851, který si poznamenal, že jednou přijde doba, kdy Rembrandt bude hodnocen mnohem víc než Raffael, pokládaný tehdy za největšího umělce všech dob.
Mezi Rembrandtovy obdivovatele patřil i další slavný nizozemský malíř -Vincent Van Gogh. V říjnu roku 1885 napsal o Rembrandtovi v dopise svému bratru Theovi: „Lidé ho právem nazývají mágem. Rembrandt pronikl hluboko do tajemství malířství. Dokáže říct něco, pro co neexistují slova v kterémkoli jazyce.“
Od latiny a čtení Bible k malování
Budoucí umělecký čaroděj se narodil 15. července 1606 v zámožné měšťanské rodině v Leydenu jako deváté z deseti dětí. Jeho otec byl majitelem mlýna, zpracování obilí tehdy bylo výnosným podnikáním. Protože mlýn stál na břehu Rýna, rodinným příjmením se stalo označení van Rijn. A protože v rodinné tradici pokračovali dva z Rembrandtových starších bratrů - nejstarší se stal mlynářem a další pekařem, malému Rembrandtovi, který se pyšnil tak neobvyklým jménem, že pozdější záměna s jiným umělcem nepřipadala v úvahu, byla určena dráha studijní.
Rembrandt už od sedmi let chodil do latinské školy v Leydenu, kde se učil číst Bibli latinsky i řecky, ve čtrnácti pokračoval na tenkrát nejvýznamnější protestantské vysoké škole - Leydenské univerzitě založené v roce 1575, tudíž jedné z prvních v Holandsku. Záhy studia přerušil a stal se žákem místního malíře Jacoba van Swanenburgha. Největší vliv však na něj měl malíř historických, mytologických a biblických témat Pieter Lastman, u kterého se Rembrandt učil v Amsterdamu. Když se po půl roce mladý umělec vrátil domů, zařídil si vlastní ateliér a sám začal přijímat své první žáky.
Už během tohoto takzvaného „leydenského období“, kdy po vzoru Lastmana tvořil především obrazy s biblickými náměty, byl mladý Rembrandt fascinován stářím. Vznikla jeho díla Tobiáš a Anna (1626), Jeremiáš truchlící nad zkázou Jeruzaléma (1630) či Prorokyně Anna (1631). A začal také malovat autoportréty. Díky nim se dochovalo jakési „fotoalbum“ z různých období Rembrandtova života.
V pětadvaceti letech se Rembrandt vypravil do Amsterdamu podruhé a definitivně. Zpočátku bydlel u obchodníka s obrazy Hendricka Uylenburgha, jehož neteř Saskii si vzal za ženu i s úctyhodným věnem. Mezitím se mu podařilo ve společnosti zabodovat s obrazem Anatomie dr. Tulpa (1632) a jeho malířská kariéra se rozjela naplno.
Ve třiatřiceti byl Rembrandt známý a bohatý, a tak se rozhodl koupit velký dům na dnešní Jodenbreestraat za třináct tisíc guldenů. Protože šlo o opravdu velkou sumu peněz, byla mu, jako úspěšnému umělci, povolena koupě na splátky. Nicméně právě tento dům, postavený ve stejném roce, ve kterém se Rembrandt narodil, se stal jednou z hlavních příčin Rembrandtova bankrotu o dvacet let později.
Modelky, milenky a slušné peníze
„Jako člověk byl Rembrandt úspěšným uměleckým podnikatelem a ctižádostivým mužem, který se rád obklopoval luxusem a žil plnohodnotným životem patricije holandského,zlatého věku‘. Dovedl užívat všech radostí života, jež přinášela prosperující ekonomika jeho doby; byl však i člověkem velmi pracovitým a náročným vůči sobě. Zažil slávu a úspěch, ale i materiální pohromy a osobní tragédie. Jako umělec vynikal technickou bravurou, která byla v dokonalé harmonii s jeho schopností proniknout do lidského nitra,“ popisuje ředitel sbírky starého umění Národní galerie v Praze Vít Vlnas.
Se Saskií, kterou často portrétoval, měl Rembrandt čtyři děti, přežil však jen nejmladší syn Titus. Když mu bylo devět měsíců, Saskia zemřela a Rembrandt najal synovi chůvu Geertghe Dircxovou, která se záhy stala malířovou milenkou. Vztah s touto venkovankou nebyl nejšťastnější, a dokonce vyvrcholil soudem a ženiným uvězněním.
Na veřejnosti Rembrandtovi neprospěl ani poměr číslo dvě - s Hendrickje Stoffelsovou, která byla o dvacet let mladší a převzala roli hospodyně, chůvy i milenky po své předchůdkyni. Stejně jako Saskia, i Titus a Hendrickje byli Rembrandtovou inspirací. Jeho nová družka stála pravděpodobně modelem k obrazům Mladá žena při koupeli, Flóra i Betsabé s dopisem krále Davida. Rembrandt s ní žil čtrnáct let až do její smrti v roce 1663 a společně měli dceru Cornelii.
Po všech stránkách harmonický svazek měl jedinou chybu - a to, že byl nelegitimní. Umělec neměl prostředky na to, aby si mohl Hendrickje vzít za ženu, protože by nejdříve musel vyplatit synovi Titovi velký finanční obnos. A v té době Rembrandt se schopností zadlužit se skoro u každého penězi příliš neoplýval. Ačkoli za své obrazy dostával slušně zaplaceno, nedařilo se mu splácet dluh za koupi honosného domu, pravděpodobně hlavně proto, že jako vášnivý sběratel byl schopný vše utratit za umělecká díla a exotické luxusní předměty.
Přišel bankrot, ale Rembrandta neporazil
Vše vyvrcholilo Rembrandtovým bankrotem v roce 1656, kdy sám sebe ohlásil na konkurz. „Rembrandtovy životní osudy po finančním krachu se často dramatizují. Ve skutečnosti si umělec dokázal vcelku obratně poradit - aby unikl nárokům věřitelů, stal se formálně zaměstnancem vlastního syna Tita a své životní družky, bývalé služky Hendrickje Stoffelsové.
Dostával nadále prestižní zakázky, například Přísahu Claudia Civila pro amsterdamskou radnici (kolem 1661) či slavný portrét Syndikové (1662). Rembrandtův ateliér byl v té době velmi produktivní manufakturou na obrazy. V čele této dílny stál geniální malíř a zdatný podnikatel, žádný rozervaný blouznivec a nepraktický vizionář,“ vysvětluje Vlnas.
V pronajatém domě v ulici pro střední třídu Rembrandt žil až do své smrti 4. října 1669. Pohřben byl stejně jako Hendrickje a Titus na hřbitově ve Westerkerku. Jejich hroby byly však pouze pronajaté, proto je nyní nelze identifikovat.
I v posledních letech svého života zůstával Rembrandt stále činný a namaloval dva dnes velmi oceňované obrazy - Židovskou nevěstu (kolem 1665) a Návrat ztraceného syna (asi 1666-69), který je v podstatě duchovním závěrem Rembrandtovy tvorby.
