RECENZE: Francie a komedie, to byl pojem. Kdysi. Doby Četníků pominuly

Shodou okolností v době, kdy se na DVD vrací belmondovská klasika Muž z Ria či Muž z Hongkongu, vstupuje do našich kin nejnovější francouzská komedie Dejte mi pokoj! – a budí stesk.

Z filmu Dejte mi pokoj! | foto: Cinemart

Ztřeštěné doby Četníků, Velkých blondýnů, Prohnilých či Belmondových kaskadérských dobrodružství pominuly. Nynější francouzská komedie se drží sociálních látek jako Nedotknutelní, na něž navazuje slabší Samba, divadla, odkud vzešli Blbec k večeři, Bůh masakru i Dejte mi pokoj!, a rodinných legrácek jako Co jsme komu udělali, kde také hrál podobnou roli Christian Clavier. Od té doby, co se z komiksového Asterixe vrátil do civilu, stal se specialistou na lehce xenofobní tatíky, kteří mu sedí.

Ovšem musí potit krev, protože pod názvem Dejte mi pokoj! se tají pouhá situační anekdota s prostým východiskem. Clavierův hrdina, dobře situovaný zubař, objeví na bleším trhu starou jazzovou desku, o níž léta snil. Těší se, jak si ji doma vychutná, ale hodina klidu (tak se film jmenuje v originále) mu není dopřána. Manželka i milenka si nutně chtějí promluvit, uklízečka zapíná vysavač, syn vede domů hordu uprchlíků, telefon věčně zvoní, výtah věčně nejezdí, řemeslníci buší do potrubí a sousedi na dveře. Prostě všechno se spikne, aby narušilo posvátný rituál s gramofonem.

Divadelní původ z plátna vyloženě křičí, jako by se hra inscenovala pro televizní kameru, která z bytové dekorace skoro nevyjde dál než na chodbu. Obklopen typizovanými figurkami, musí Clavier stupňovat svou nedočkavost až k hysterii: „Jestli chceš žárlivou scénu, tak prosím, ale rychlou!“

Dejte mi pokoj!

50 %

Francie, 2014, 79 min

režie: Patrice Leconte

hrají: Carole Bouquet, Christian Clavier, Valérie Bonneton, Rossy de Palma, Stéphane De Groodt, Sébastien Castro, Christian Charmetant, Arnaud Henriet

Kinobox: 57 %

IMDb: 5.7

Někdy ani nepotřebuje slova, stačí mu výraz tváře, když do bytu vtrhne celý dům na večírek nebo když na adresu údajného polského instalatéra slyší obhajobu: „Poláci prožili lágry, nikdy jim nemůžeme porozumět.“

Pár konverzačních jisker však ohňostroj nevykřesá, navíc se milostné aféry vlekle rozpitvávají a dětské oči běženců dojemně prolamují hrdinovo plakátové sobectví. V závěru žene text zubaře do vyloženě školácké morality, aby pochopil, co je v životě opravdu důležité. A to je celých osmdesát minut vzpomínky na časy, kdy francouzská komedie ještě znamenala pojem.