Vlastně tu natočil materiál, který loni odvysílala ČT pod názvem Český žurnál: Gadžo. Verze pro kina tak znovu stvrzuje otazníky jednak nad televizní publicistikou na velkém plátně, jednak nad „autorskými“ dokumenty, jimiž se příspěvky Českého žurnálu ohánějí, jako by slovem „autorský“ naznačovaly, že na rozdíl od jiných smí být tendenční a sebestředné.
Z Čechů proti Čechům podjatost rozhodně netrčí tak jako z předešlých dílů Matrix AB nebo Zrození, kde protistrany barikády neměly prostor k vyjádření. Kratochvíl se ptá Romů i „bílých“, byť je zjevný jak výběr hlasů z řad nejbizarnějších křiklounů, tak tábor, jemuž patří autorovy osobní sympatie.
Ale co se týče sebestřednosti, jde Kratochvíl přesně ve stopě generace, jež se zhlédla v Michaelovi Mooreovi a po jeho vzoru se staví před kameru. Zatímco tradiční dokument sleduje aktéry příběhu a režisér zůstává neviditelný, mooreovská vlna činí právě z filmaře hlavní postavu. Tudíž Kratochvíl obrací objektiv na sebe a ještě přidává soukromý vypravěčský komentář – „moje žena ode mě odchází, už ji nepřitahuju, má bolest se stupňuje“. A jako terapii zlomeného srdce volí podnájem v romském ghettu, kde ve svém domácím hlásajícím „jsem kopie Čecha“ a jeho ženě objevuje rázovitý, byť atypický pár.
Že rekonstrukce jeho garsonky trvala místo týdne měsíc a že půjčených sedm tisíc nedostal v termínu zpět, tvoří součást koloritu pohody a dohody. Vévodí mu režisérova stylizace posledního upřímného a spravedlivého, o němž i jeho bytný tvrdí, že „má srdíčko na pravém místě“. Pak čistý rytíř přizná, že od ČT dostal peníze, pořídil si auto a objíždí demonstrace. Čímž se slibná zpráva o životě v ghettu mění v přehlídku protestních akcí, respektive lidí, kteří nemají co na práci, hrubých strkanic i výrazů a kolovrátku „my vyděláváme na jejich dávky“.
Češi proti ČechůmČesko, 2015, 88 min režie: Tomáš Kratochvíl Hodnocení: 50 % |
Některé scény se dostanou za běžný pohled televizních zpráv, Kratochvíl je vidí zblízka. Ovšem sousedské půtky prožívá víc než jejich účastníci, svého domácího nutí do angažovaných činů marně a z „bílého“ bojovníka za romská práva dostane jen přiznání, že sám se svou rodinou mezi Romy žít nechce.
To je celé objevné zjištění aktivistické turistiky. Kromě pocitu, že nebýt kamer, málokdo by se vlastně pral, a finále, v němž režisér má nové přátele, partnerku i potomka, čili léčba ghettem zabrala. Já, já a zase já; to jsou Češi proti Čechům.
