RECENZE: Malovala, ale její slávu si vzal manžel. A Burton nic nepřidal

Skutečný příběh malířky Margaret Keaneové je zajímavější nežli film Big Eyes, tedy Velké oči, který jej vypráví a právě vstupuje do našich kin. Hlavní role v něm vytvořili Amy Adamsová a Christoph Waltz.

Jasná srdeční záležitost: režisér Tim Burton patří k obdivovatelům malířských děl Margaret Keaneové, některá vlastní a její životopis vedle režie také sám produkoval. Ovšem fanoušci očekávající „svého“ Burtona, mistra fantaskní bizarnosti, se mohou cítit okradeni. Režisér sice opět vypráví spolehlivě, ale překvapivě tradičně, bez osobitého příznačného rukopisu; až se zdá, že film Big Eyes mohl natočit kdokoliv a Burton mu jen poskytl jméno. Podobně jako v příběhu o velké umělecké mystifikaci.

Big Eyes

65 %

Režie: Tim Burton

Hrají: Amy Adamsová, Christoph Waltz

USA, 2014, 106 minut

Margaret Keaneová, rodným příjmením Hawkinsová, se vdávala třikrát, osudovým se jí však stalo druhé manželství s Walterem Keanem, pod jehož jménem prodávala své nezaměnitelné obrazy dětí s velkýma smutnýma očima. Trvalo deset let, než se vzbouřila, muže opustila a veřejně se přihlásila ke svým autorským právům, jež Keane popřel. Kauza skončila až v soudní síni, kde měli oba jako důkaz namalovat portrét: zatímco muž se vymluvil na bolavé rameno, žena za necelou hodinu typický obraz stvořila a vyhrála.

Zlaté přechylování

Podivuhodná historka – ovšem na plátně k ní Burton nic nepřidá. Vypráví pečlivě, i když včetně berliček komentáře, pěkně si hraje s retrostylem 50. a 60. let, kdy výtvarnou módu ovládá abstrakce a hrdinčiným obrazům se dostává blahosklonných soudů „roztomilé“.

Tehdy žena prchající s dcerou před prvním manželem potká okouzlujícího barona Prášila s pařížským nátěrem, prodavače deště a vzdušných zámků, jenž se po svatbě ujme rodinného marketingu: zručně a podvodně. V angličtině totiž obrazy podepsané Keane mohou značit parafu muže i ženy, čehož manžel s větší ctižádostí než nadáním využije. Vida, k čemu je dobré české přechylování s koncovkou -ová.

Ovšem navzdory dobovému klimatu uměleckého světa mužů, ve kterém se ženy teprve učí prosazovat, působí poddajná hrdinka v podání Amy Adamsové jako přílišná naivka a dvouoscarový Christoph Waltz coby Keane tentokrát svůj šarm předvádí zbytečně operetně. Silný prvek zosobňuje vědoucí odstup, jejž si vůči otčímovi drží filmová dcera Adamsové – mimochodem své vyjádření k pojetí filmu, a to kritické, zveřejnila zase Keaneova dcera z jeho prvního manželství.

Výroba úspěchu

Film Big Eyes však nestojí na hledání pravdy, o té má jasno; zabývá se hlavně „výrobou“ úspěchu, z níž těží nejzábavnější okamžiky. Patří k nim první ženina výstava v chodbičce vedoucí k záchodům, kde Keane odchytává kupce, rvačka coby způsob reklamy, dohoda s novinářem, jenž ohlašuje zákazníky z řad celebrit, a zejména obchodní mašinerie vedoucí od originálů přes reprodukce až k pohlednicím v každé samoobsluze. Tady se také uplatní ojedinělý příklad „burtonovštiny“, hra s velkýma očima, jež zmatená malířka vidí už i v obličejích svého okolí. Vrchol pak tvoří Keaneovo vystoupení v televizi, kde dojímá smyšlenkami o „své“ inspiraci.

Se znalostí zápletky je film předvídatelný a na Burtonovy zvyklosti popisný, nicméně pořád mu zbývá dost hravosti, aby se vyšvihl nad životopisný průměr. Zejména díky tichému spodnímu proudu, ze kterého se dá vyčíst, že vlastně nejde ani o slavné velké oči ani o slavnou velkou lež, nýbrž o neslavný, leč obecně platný lidský sebeklam. A jeho koňskou dávku, ať se týká víry v lásku nebo ve vlastní talent, si obě postavy rozdělily spravedlivě.