Ač jsou režisér Jan Antonín Pitínský, upravovatel textu Hubert Krejčí i všichni ostatní tvůrci inscenace Evropané, respektují asijské vnímání času včetně nepřehledného, historickými fakty "nahuštěného" prozaického prezentování dávných historických událostí.
Ty jsou úzce propojeny s dramatickými příběhy hlavních postav a celým dějem. Důraz je však především kladen na čistotu výrazu, preciznost provedení a křehkou, chytrou, i když nenápadnou ironii. V tom je její poezie a hodnota.
Hru Vějíř s broskvovými květy vydal v roce 1699 Kchung Šang-žen, jeden z nejvýznamnějších dramatiků čínského klasického divadla z éry raného mandžuského období. V šedesátých letech 20. století ji - poprvé do evropského jazyka - přeložila a vydala sinoložka Dana Kalvodová (1928-2003), které je tato inscenace věnována.
Hrát původní text však vyžadovalo i celý den. A tak se jej chopil odborník na asijské divadlo, dramatik Hubert Krejčí, a upravil jej do nové, výrazně zkrácené podoby. Text nyní obsahuje spoustu Krejčího ironie, humoru a různých odkazů, jež do konkrétního věku zasazené drama posouvají do divácky srozumitelného kontextu. A režisér Pitínský to dokáže svou typickou imaginací a intelektuálním porozuměním vkusně a citlivě zdůraznit.
Opulentní výprava
Na začátku sledujeme na celé jeviště promítaný černobílý filmový záznam starého muže v černém saku smutně se houpajícího na dětské houpačce. Snad nějakou postavu z raných Kurosawových filmů, možná posledního čínského císaře. Vchází přestárlý obřadník, vypravěč Liou (Jan Vondráček), a uvádí diváky do děje a historických souvislostí.
Herci vystupují v opulentních stylových kostýmech s bohatým asijským celoobličejovým líčením. Každý v průběhu představení hraje několik postav, někteří se střídají i při hraní na bicí nástroje, jež stojí po stranách scény. Ta je scénografem Jánem Zavarským upravena do podoby rezivějícího, opuštěného předválečného divadla, jehož jsou herci jacísi oživlí duchové.
Před divákem se rozvíjí košatý a nepřehledný děj. Podstatné však není plné porozumění, které při prvním zhlédnutí není pro neznalého dávné čínské historie ani možné. Důležité je přijmout a nechat se oslovovat "živým květem" divadelní poezie. Herectví je vysoce stylizované, oproštěné od gestické popisnosti, psychologizace i násilné aktualizace či situačního dovysvětlování.
Některé situace jsou až meditativní, jiné jsou podány rázně, s akrobatickou zručností a často groteskní pointou. Vynikající je práce s překrásnými kostýmy (Michaela Hořejší) a jednoduchými rekvizitami - vějířem, hůlkou a podobně. Důležitá je i hlasová stylizace (Jiří Adámek). Velkou zásluhu na komplexním hereckém výrazu má i mim a znalec asijských pohybových technik Igor Dostálek.
Bylo by plané a nespravedlivé vyjmenovávat jen některé z osmnácti herců a muzikantů, kteří se na představení podílejí. Všichni se svých úloh zmocnili s noblesou, šarmem a citem pro detail. Většina z nich nalezla i přesnou míru jemného, soudobého nadhledu.
Zmiňme tedy jen dva hlavní, kteří mají zásadní podíl na celkovém vyznění - Helenu Dvořákovou a Miloslava Königa. Představují milenecký pár, kolem kterého se celý děj točí. Každou situaci podávají s velkou taneční elegancí a pohybovou a gestickou virtuozitou. Hrají s vnější vášní i vnitřní pokorou, přitom se nijak neprosazují na úkor druhých. Na českých jevištích takový přístup nebývá zvykem.
Přijmout, pochopit a vnímat toto oduševnělé představení vyžaduje od diváka nebývalé soustředění, klid a přístupnost k neobyčejnému. A také jemnost a vznešenost ducha. To jsou neobvyklé požadavky. Zrovna tak je však neobvyklá sama inscenace.
Vějíř s broskvovými květy
Divadlo v Dlouhé Praha. Překlad Dana Kalvodová, adaptace Hubert Krejčí, režie Jan Antonín Pitínský, délka představení 180 min.
Hodnocení: 90%
