Váš tanec ve filmu Kouř (1990), kde jste ztvárnil dýdžeje Arnoštka, je nezapomenutelný. Kdo vymyslel choreografii?
Bratr. Byli jsme tam s Lucií Zedníčkovou jen tanečníci. S Tomášem Vorlem, který to režíroval, jsme se hecovali, že čím blbější to bude, tím lepší. Kostýmní návrhářka Simona Rybáková, dnes moje žena, mě oblíkla do takových kalhot, že i já jsem do nich musel zhubnout. Byl jsem dobrej slizoun (usmívá se).
Vytvořil jste čiré homosexuální klišé.
Nešlo o homosexualitu, ale o něco odporného a ti svazáci nás tehdy tak štvali, že jsme byli připraveni použít jakékoli zbraně. Dnes by se řeklo, že to je nekorektní, ale tenkrát jsme ještě tohle slovo ani nikdo neznal.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak Šimon Caban vzpomíná na účinkování v oscarovém filmu Amadeus? A baví ho stále připravovat zahajovací i závěrečný večer karlovarského filmového festivalu? Více se dočtete v novém vydání týdeníku Téma. |
Nestýská se vám po tom, že už nejste rebel vymezující se proti oficiální kultuře?
Doufám, že pořád rebel jsem. Ale co je oficiální kultura? Já rozlišuji dobré a špatné. Nám samotným vyčítali, že máme idoly jako Michael Jackson. Ale vždyť byl dobrej!
Kdy se vám tvořilo líp? Za totality, nebo po revoluci?
Samozřejmě, že líp je po revoluci. To ať si nikdo ani náhodou neplete! Říká se, že se líp tvoří pod tlakem. Ničeho nelituji, ale tvorba natruc není ta nejvyšší meta.
Jste spíš režisér, scénograf, nebo architekt?
Jsem architekt scénograf a režíruji divadlo. Architektura je řád, který v sobě musí mít všechny profese, kterými se zabývám. Pak se dá zvládnout ledacos. Teď posledně jsem dělal pro divadlo Kalich muzikál Srdcový král. Muzikál je do určité míry mechanická záležitost, stavebnice, kterou musíte správně sestavit.
Srdcový král měl nedávno premiéru. Jak byste pozval diváky?
Hudba Elvise Presleyho je skvělá, léty prověřená. Příběh je od Joe DiPietra - skvělý autor, jímavý a chytrý. Je to velice lidský příběh inspirovaný Shakespearovou komedií Večer tříkrálový. Je to až crazy komedie a občas tam tečou slzy dojetím. Ideální kombinace. Podle mě to je i o tom, že člověk v určitou chvíli dostane šanci, aby řekl, že toho druhého má rád, a neměl by ji propásnout. V tom příběhu jsou dva páry, jeden to řekne rovnou a druhý to neřekne nikdy. A tu bolest si nosí celý život.
